Zrakové vnímání / Radovan Šikl SYSNO 6345049, přírůstkové číslo 6338 Seznam obrázků v dokumentu: Obr. 1.1 Paobraz Grety Garbo, detail z pohlednice. Sledujte soustředěně křížek na nose. Přibližné za minutu přesuňte pohled na jednobarevnou plochu. Obr. 1.2 (A) Pieter II. Neefs: Interiér antverpské katedrály. (B) Claude Monet: Vlajkosláva v ulici Montorgueil. (C) Johan Christian Dahl: Pohled na Drážďany za měsíčního svitu. (D) Jan Vermeer: Dáma píšící dopis se svojí služebnou. Obr. 1.3 Člověk svými smysly dokáže zachytit a dekódovat signál obsazený jen v některých z existujících forem energie, které nesou potenciální informaci o okolním prostředí. Rada zvířat múze s pomocí echolokace, magnetorecepce, elektrorecepce či termorecepce vnímat pro člověka nedostupné podněty. Obr. 1.4 Lidský zrak má omezený rozsah citlivosti. Včela vidí v pásmu ultrafialových vln, moucha rozliší až 300 obrazů za sekundu. Obr. 1.5 Při promítnutí sledovaného podnětu na plochu sítnice dochází k převrácení a zmenšení jeho obrazu. Promítnutý obraz se nicméně spise než plno barevnému, strukturovanému obrazu ve skutečnosti podobá mozaice světlých a tmavých ploch. Obr. 1.6 Podoba promítnutého obrazuje dána kombinací velikosti, vzdálenosti a orientace sledovaného podnětu. Z tohoto důvodu mohou stejný obraz promítat na sítnici různé objekty a současně tentýž objekt se v různých situacích zobrazí na sítnici pokaždé jinak. Obr. 1.7 Kolonáda v paláci Spada v Říme, která je dílem Francesca Borrominiho, je ukázkou použití tzv. vnucené perspektivy; kdy mírným sbíháním ohraničujících linií a zkracováním architektonických článků je dosaženo dojmu vetší vzdálenosti, a tím i velikosti objektů. Při pohledu na sochu válečníka, k němuž sloupoví směřuje, snadno můžeme podlehnout klamu a odhadovat, že sochaje zhruba životní velikosti (A). Tento odhad bude ještě podpořen umístěním postavy; tj. objektu známé velikosti, počátek kolonády (B). Teprve uvidíme-li postavu na konci kolonády; rozpoznáme skutečné rozměry sochy (C). Neobvyklé architektonické řešení kolonády je znázorněno na náčrtku (D). Jeho zvláštností, a pravou příčinou klamového účinku u pozorovatele, je to, že při určitém úhlu pohledu promítá kolonáda na sítnici pozorovatele stejný obraz, jako kdyby byla konstruována obvyklým způsobem (tj. rovnoběžnost stěn, pravidelný rytmus sloupů, zachovaná výška sloupů). Při vnímání dané kompozice pozorovatel spontánně upřednostňuje jednoduché obvyklé řešení. Obr. 1.8 Selhání při percepční organizaci vede k chybnému výslednému vjemu, který může mít podobu skrytí figury v pozadí (kamufláž; A), vnímání neexistující figury (subjektivní kontury; B) anebo nejednoznačného vztahu mezi figurou a pozadím (reverzibilní figura; C). Obr. 1.9 Příklady konstantnosti vnímané velikosti (A), vnímaného tvaru (B) a vnímané barvy (C). Obr. 1.10 Ilustrace Troxlerova efektu. Sledujte upřené bod uprostřed šedé kružnice. Za zhruba 20 sekund bledá výplň postupné zmizí a bod uvidíte proti bílému pozadí. Je zajímavé, že při zřetelnějším ohraničení kružnice by k úplnému vyhasnutí vjemu nedošlo. Obr. 1.11 Geometrické klamy použité v experimentu Segalla, Campbella a Herskovitse (1963). Obr. 1.12 Profesní znalosti mohou napomoci manipulovat pozorovatelův dojem, vést např. ke zvýraznění tváře a postavy herce na jevišti (A) nebo naopak ke skrytí té lesných nedostatků (B), či dokonce celého člověka (C) před zraky pozorovatele, případné u něj patřičnou úpravou proporcí navodit dojem přiměřenosti sledovaného objektu (D). Obr. 1.13 Očekávání mění vnímání, což platí zejména u víceznačných figur. Na obrázku je příklad podnětu použitého v experimentu Stephena Palmera z roku 1975. Probandům v něm byla nejprve prezentována scéna vlevo a poté měli za úkol co nejrychleji rozpoznat jeden z objektů vpravo. Upraveno podle Palmer (1975). Obr. 1.14 Trajektorie očních pohybu při sledování obrazu liji Repina Nečekaný návrat (A) v Jarbusově experimentu, když úkolem bylo prohlédnout si scénu bez bližšího zadání (B), odhadnout věk osob na obraze (C), zapamatovat si jejich oblečení (D), zapamatovat si rozmístění lidí a předmětů v místnosti (E) a odhadnout, jak dlouho byl muž pryč od rodiny (F). Oční pohyby se v závislosti na tom, jakou informaci se pozorovatel snaží z obrazu získat, výrazně mění. Upraveno podle Jarbus (1967). Obr. 1.15 V experimentu Jeroma Brunera a Cecile Goodmanové (1947) desetileté děti z chudých a bohatých rodin hodnotily velikost mincí – nejprve pouze na základě vzpomínky, poté když mince držely v ruce. Současně, pro kontrolu, hodnotily i velikost kolečka vystřiženého z lepenky. Grafy ukazují výsledky experimentu: Na levém grafu je srovnání výsledků bohatých a chudých dětí, na pravém grafu srovnání odhadů velikosti mincí a koleček. Obr. 2.1 Vincent van Gogh: Hvězdná noc Obr. 2.2 Spektrum elektromagnetického záření. Viditelná část v pásmu 370 až 730 nanometrů je zvětšená. Obr. 2.3 Lidské oko reaguje na značný rozsah světelných intenzity od sotva viditelného světla (jasové hodnoty v řádu 10-6 cd/m2) po světlo poškozující oční tkáň (jasové hodnoty v řádu 1010 cd/m2). Upraveno podle Blakey Sekuler (2005).  Obr. 2.4 Typy interakcí světla a povrchu objektu. Povrch může světlo propouštět, pohlcovat nebo odrážet (A). Všechny zmíněné případy můžeme nalézt na vedlejší fotografii: Sklenice světlo propouští, voda rozlitá na stole odráží a stůl pohlcuje (B). Obr. 2.5 Schematický řez okem. Světlo vstupuje do oka přes rohovku, komorovou vodu, čočku a sklivec a dopadá na sítnici, kde dochází k přeměně na elektrický signál vysílaný dále do mozku. Obr. 2.6 V grafu jsou uvedeny průměrné hodnoty změny velikosti zornice při sledování fotografií s různým obsahem. U mužských participantů došlo k výraznému rozšíření zornic pouze při sledování fotografií nahých žen, ženské participantky silněji reagovaly na fotografie dětí, matek s dětmi a nahých mužů. Upraveno podle Hess, Polt (1960). Obr. 2.7 Podmínkou ostrého vidění je souběh všech paprsků vycházejících od sledovaného objektu v prostoru na sítnici. Při sledování vzdálených předmětů (>6 m), kdy jsou paprsky navzájem prakticky rovnoběžné, je čočka zploštělá a její lomivá síla nejmenší (A). Při sledování bližších předmětů dopadají na přední stranu oka různosměrnépaprsky; a čočka tak musí být více vyklenutá a světlo více lámat (B). Obr. 2.8 Halančík čtyřoký, ryba vybavená dvěma dvojicemi čoček s nestejnou ohniskovou vzdáleností. Obr. 2.9 Úbytek akomodační schopnosti s věkem. Čočka postupné ztrácí elasticitu a nemůže tolik měnit své zakřivení. V důsledku toho akomodační šíře, tj. rozsah, v němž oko vidí objekty ostře, progresivně klesá a vzdálenost blízkého bodu se zvětšuje. Obr. 2.10 Ilustrace emetropie (A), krátkozrakosti (B) a dalekozrakosti (C). Při souběhu paprsků na sítnici vidíme ostře blízké i vzdálené předměty. Při souběhu paprsků před sítnicí nemůžeme vidět ostře vzdálené předměty. Při souběhu paprsků za sítnicí nemůžeme vidět ostře blízké předměty. Obr. 2.11 V čem se fotoaparát podobá lidskému oku. Clona má stejně jako zornice za úkol regulovat množství vstupujícího světla. Objektiv plní stejnou světlolomnou funkci jako v oku rohovka, komorová voda, čočka a sklivec. Konečně film i sítnice obsahují vrstvu citlivou na světlo. Dnešní digitální fotoaparáty se pokoušejí ještě více přiblížit lidskému zraku, když zpracovávají data pro postižení hloubky, ostrosti nebo vyhledávání tváří či detekci úsměvů. Obr. 2.12 Oči koček, vlků či mývalů odrážejí část dopadajícího světla zpět směrem ke zdroji, což budí zdání, že oči těchto živočichů září. Obr. 2.13 Řez sítnicí ukazuje jednotlivé vrtvy a jejich propojení. Obr. 2.14 Rozmístění tyčinek a cípků na sítnici. V centru fovey se nacházejí pouze cípky. Naproti tomu na periférii je výrazně vyšší výskyt tyčinek. V místě slepé skvrny fotoreceptory chybí. Upraveno podle Rodieck (2001). Obr. 2.15 Struktura tyčinek a čípků. Vnější segment obsahuje pigment rodopsin. Obr. 2.16 Reakce gangliových buněk s excitačním centrem a s inhibičním centrem receptivního pole na různě typy podnětů. Levá část každého obrázku znázorňuje různé typy světelných stimulací a pravá část průvodní změny nervové aktivity v čase. K nejvýraznější změně – zvýšení nebo snížení – frekvence akčních potenciálů dochází při dopadu světla přesně na středovou nebo na obvodovou část receptivního pole. Upraveno podle Kandel, Schwartz (1982). Obr. 2.17 Budete-li fixovat pozornost na střed kruhového uspořádání písmen vlevo, zjistíte, že čím je písmeno vzdálenější od osy pohledu, tím je obtížnější jeho identifikace. Naproti tomu při pohledu na konfiguraci vpravo byste se stejnou pravděpodobností měli přečíst všechna písmena díky tomu, ze jejich velikost se se vzdáleností od středu lineárně zvětšuje. Tento obrázek ilustruje pokles rozlišovací schopnosti lidského oka ve směru od fovey na periférii. Upraveno podle Anstis (1974).  Obr. 2.18 Oči živočichů s výjimečným zrakem, jestřába (A) a olihně (B). Obr. 2.19 Zrakový systém člověka. Zpracování zrakového podnětu začíná už v ocích, odkud je signál přenášen zrakovým nervem přes chiasma opticum do corpus geniculatum laterale v thalamu a dále do primární zrakové kůry v týlním laloku a více než třiceti dalších korových oblastí v týlním, temenním a spánkovém laloku. Obr. 2.20 Projekce nervových vláken zrakového nervu z obou očí do mozkové kůry (schematický nákres, pohled zdola). Kontralaterální vlákna vycházejí z poloviny sítnice orientované směrem k nosu, kříží se v chiasma opticum a směřují do opačné hemisféry mozku (tj. z levého oka do pravé hemisféry a z pravého oka do levé hemisféry). Ipsilaterální vlákna vycházejí z poloviny sítnice orientované směrem ke spánku a směřují do stejné hemisféry mozku. Převzato z Hubely Wiesel (1977). Obr. 2.21 Corpus geniculatum laterale. Převzato z Hubel, Wiesel (1977). Obr. 2.22 Obrázek ilustruje retinotopické uspořádání neuronů v corpus geniculatum lateral a v primární zrakové kůře. Dále si můžeme všimnout výrazného korového zvětšení obrazí promítnutého na centrální část sítnice. Upraveno podle Frisby (1980).  Obr. 2.23 Reakce neuronu v primární zrakové kůře na podnět prezentovaný v různých orientacích. Vpřípadě daného neuronu je aktivita nejvyšší při prezentaci svisle orientovaného objektu a s odchylkou od této orientace se prudce snižuje. Obr. 2.24 Schematický diagram primární zrakové kůry. Neurony jsou soustředěny do sloupců na základě preferované orientace a oční dominance. Středem sloupců oční dominance procházejí bloby výběrově senzitivní k barvě. Zatímco bloby byly nalezeny pouze ve druhé a třetí korové vrstvě i funkční sloupce procházejí s výjimkou čtvrté vrstvy celou šířkou primární zrakové kůry. Obr. 2.25 Mapa zrakových oblastí v mozku makaka. Pro účely této vizualizace byl obraz mozkové kůry počítačově zploštěn, a tak jsou viditelné jak rýhy; tak závity (A). Nervové spoje mezi jednotlivými korovými oblastmi, které se podílejí na zpracování zrakového podnětu (B). Upraveno podle Felleman, Van Essen (1991). Obr. 2.26 Zastoupení neuronů zpracovávajících informaci o binokulární disparitebarvě, směru pohybu a orientaci sledovaného podnětu ve vybraných korových oblastech. Hodnoty ve sloupcích převyšují 100 %, což je dáno skutečností, že neurony ve zrakové kůře jsou výběrové senzitivní k více než jednomu atributu podnětu. Jak je vidět, neurony ve všech sledovaných oblastech reagují na všechny atributy podnětu, mění se ovšem proporcionalita. Upraveno podle Mather (2006). Obr. 2.27 Model dvou zrakových proudů. Upraveno podle Milner, Goodale (1995). Obr. 3.1 Bohumil Kubišta: Kavárna Obr. 3.2 Při otáčení krasohledu lze spatřit nádherné ornamenty. Obr. 3.3 Ve vyznění obrazu sehrává barevnost výraznou roli. Při odlišném zbarvení postav a prostředí nemusí být beznaděj, kterou pociťujeme při sledování Picassova obrazu Tragédie, tak intenzivní. Obr. 3.4 Kamufláž v přírodě (kudlanka nábožná) a v umění (Desiree Palmen: For Artist In Studio During Open House). Obr. 3.5 Objekty; které si spojujeme s určitou charakteristickou barvou, rozpoznáváme pomaleji, vidíme-li je v barvě nezvyklé. Obr. 3.6 Oba vnitřní čtverce sice mají stejnou velikost, bílý se ale zdá být větší. Velice světlý, intenzivní podněty jako je Slunce, může pozorovatel vnímat jako výrazně větší, než odpovídá jeho promítnuté velikosti. Obr. 3. 7 Barevné vzorky ukazují tři dimenze barvy – barevný tóny jas a sytost. Hodnoty tónu se mění ve vodorovném směru, hodnoty jasu ve svislém směru a hodnoty sytosti ve směru diagonálním. Obr. 3.8 Munsellův strom barev. Obr. 3.9 Bílé světlo procházející skleněným hranolem se rozkládá na spektrální barvy. Obr. 3.10 Ukázka subtraktivního míšení. Smísení modrého a žlutého pigmentu vede ke vzniku zeleného pigmentu. Obr. 3.11 Ukázka aditivního míšení. Smísení modrého a žlutého světla povede ke vzniku bílého světla. Obr. 3.12 Obraz Georgese Seurata Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte ilustruje použití aditivního míšení barev v malířství. Drobné body; z nichž je obraz vytvořen, při pohledu z větší vzdálenosti skládá dohromady, podobně jako skládá body na obrazovce při sledování televize. Obr. 3.13 Primární barvy pro aditivní (A) a subtraktivní (B) mísení. V oblastech průniku jsou barvy vzniklé smísením. Obr. 3.14 Helmholtzův odhad citlivosti tří druhů fotoreceptorů na světlo různé vlnové délky. Obr. 3.15 Křivky absorbance tří druhů čípků a tyčinek pro různé vlnové délky dopadajícího světla. Převzato z Bowmaker, Dartnall (1980). Obr. 3.16 Výsledky experimentu Hurviche a Jamesonové, v němž autoři upravovali množství monochromatického světla odpovídajícího červené či zelené, případně modré či žluté’ jež světlovalo různě zbarvené objekty, a kde probandi určovali množství světla nutné k odstranění dojmu příměsi oponentní barvy v barvě sledovaného objektu. Graf ukazuje potřebné množství pro různé vlnové délky. Místa v grafu, kde křivka protíná nulu, odpovídají spektrální pozici „čisté“ barvy, kdy není zapotřebí přidání žádného množství světla. Upraveno podle Hurvich, Jameson (1957). Obr. 3.17 Změna aktivity oponentních neuronů v corpus geniculatum laterale při prezentaci světla různých vlnových délek podle zjištění DeValoise a Jacobse (1968). Obr. 3.18 (A) Jedna z tabulí v Ishiharově testu barvocitu. Jedinec bez poruchy barvocitu by měl snadno rozpoznat číslo 74. (B) Ishiharova tabule upravená tak, jak ji pravděpodobně vnímá jedinec s poškozeným či chybějícím L čípkem nebo M čípkem. Poznáte, jaké je na ní číslo? Obr. 3.19 Simulace dichromazie. Jak se barevný podnět, jakým je v tomto případě talíř s jídem, může jevit člověku bez poruchy barvocitu (A), postiženému protanopií (Bú, deuteranopií (C) a tritanopií (D). Obr. 3.20 Spektrální citlivost fotoreceptorů v lidském (A), včelím (B) a ptačím oku (C). Všimněme si, ze spektrální citlivost L a M cípků u člověka je navzájem podobná, naopak u většiny zvířat jsou křivky všech tří (případně dvou nebo čtyř) pigmentů rozloženy pravidelně po celém spektru. U ptáků a plazů je pásmo citlivosti jednotlivých fotoreceptorů zúžené díky filtračnímu účinku olejových kapének. Obr. 3.21 Srovnání toho, jak květ třapatky zářivé vidí člověk (A) a jak jej může vidět včela (B). Obr. 3.22 Barevné vidění zvířat múze nabývat různých, pro člověka stěží představitelných podob. (A) Strasek paví vyhodnocuje barvy pomocí dvanácti druhů fotoreceptorů. (B) Lišaj vrbkový dokáže vnímat barvy i za velmi nízkého osvětlení. (C) Uhlubokomořských živočichů je jediným zdrojem světla bioluminiscence. (D) Sítnice většiny ptáků je vybavena olejovými kapénkami, které filtrují světlo ještě před jeho zachycením ve fotoreceptorech. Obr. 3.23 Simultánní barevný kontrast. Oba středové kroužky jsou stejné. Upraveno podle Monnier, Shevell (2003). Obr. 3.24 Spektrografická analýza (A) slunečního světla, (B) světla žárovky a (C) světla zářivky. Obr. 4.1 Pere Borrell del Caso: Útěk před kritikou Obr. 4.2 Adekvátní vjem prostoru je nezbytný ke zvládnutí mnoha každodenních činností. Obr. 4.3 Architektonické postupy, jejichž použití vede k modifikaci pozorovatelova prostorového dojmu. (A) Královské schodiště (Scala Regia) ve Vatikánu (ukázka použití vnucené perspektivy). (B) Náčrtek Královského schodiště. (C) Schwarzenberský palác v Praze (ukázka použití psaníčkového sgrafita). (D) Detailfasády. (E) Audienční síň v paláci Pitti ve Florencii (ukázka použití techniky trompe ľoeilpři výzdobě interiérů). (F) Fasáda domu Brotherhood Building v Cincinnati (ukázka použití techniky trompe ľæil při výzdobě fasád). Obr. 4.4 Obraz Nicolase Poussina Smrt Safíry navozuje u pozorovatele prostorový dojem díky použití malířských postupů odpovídajících monokulárním nápovědím o prostoru. Obr. 4.5 Když sledujeme dva či více objektů přibližně stejné velikosti, vzdálenější z nich promítá na sítnici menší obraz než ten bližší. Poměrná velikost promítnutého obrazu je tedy pro náš zrakový systém indicií o poměrné vzdálenosti objektu. Obr. 4.6 Jaké rozměry by podle vás mohl mít jeskynní výklenek na obrázku? Bez kontextu objektů známé velikosti snadno můžeme dojít k nesprávnému odhadu. Obr. 4.7 Nyní už rozměry odhadneme mnohem snáze. Obr. 4.8 Ilustrace zakrytí jako nápovědi o prostoru. Zakrývající objekt vnímáme jako bližší než zakrytý. Na základě této nápovědi nicméně náš zrakový systém nedokáže specifikovat rozdíly ve vzdálenostech objektů ani získat žádnou jinou detailnější informaci o prostorových vztazích mezi objekty. Obr. 4.9 Linie, které se na sítnicovém obraze sbíhají k jedinému místu, vnímáme jako linie reálně rovnoběžné a směřující do hloubky. Obr. 4.10 Grafika z knihy Hanse Vredemana de Vriese Perspectiva (1604) znázorňující pravidla správného používání lineární perspektivy. Obr. 4.11 (A) Fotografie kamenité pláže ilustrující informační přínos gradientu textury pro pozorovatele. S rostoucí vzdáleností se systematicky mění promítnuté parametry texturových elementů: zmenšuje se promítnutá šířka a výška jednotlivých elementů, stejně jako vzdálenost mezi nimi, naopak narůstá hustota elementů. (B) Změnu v gradientu textury interpretuje náš zrakový systém jako hranu nebo okraj. Obr. 4.12 Výška v zorném poli vzhledem k pozici horizontu určuje, které objekty a části scény budeme vnímat jako bližší a které jako vzdálenější. Obr. 4.13 Příklady atmosférické perspektivy v městském prostředí. Sluneční světlo se při průchodu atmosférou zčásti rozptyluje, a tak vzdálenější objekty; od nichž světlo k oku musí urazit atmosférou delší dráhu, vnímáme méně kontrastně a zbarvené domodra. Obr. 4.14 (A) Když jedeme ve vlaku a díváme se z okna, jak ubíhá okolní krajina, obraz vzdálenějších objektů se po sítnici posouvá pomaleji než obraz bližších objektů. (B) Když zaměříme svou pozornost na vybraný bod ve scéně, obraz objektů ležících blíž k fixovanému bodu se posouvá po sítnici pomaleji než obraz objektů ležících od bodu dál. Obr. 4.15 (A) Ukázka binokulární disparity; Obraz čtverce a kruhu se promítá na sítnici pravého oka blízko sebe, promítnutá vzdálenost obou objektů na sítnici levého oka je mnohem větší. (B) Nepřekřížená a překřížená disparita. Při sledování bližšího z dvojice objektů ve scéně se vzdálenější objekt promítá po pravé straně při pohledu pravým okem a po levé straně při pohledu levým okem. Naproti tomu při sledování vzdálenějšího z objektů se promítá bližší objekt při pohledu pravým okem nalevo a při pohledu levým okem napravo. Obr. 4.16 Typy stereografických obrázků: stereoskop (A), anaglyf (B) a autostereogram (C). Obr. 4.17 Úhel, jejž svírají osy pohledu obou očí, vypovídá o vzdálenosti sledovaného objektu. Při sledování blízkých objektů se osy sbíhají a napětí v okohybných svalech se zvětšuje. Obr. 4.18 Graf ukazuje rozlišovací schopnost vyjádřenou rozdílovým prahem v různých vzdálenostech od pozorovatele pro vybrané nápovědi o prostoru. Na základě měnícího se informačního potenciálu jednotlivých nápovědí je možné rozdělit prostor obklopující pozorovatele na osobní, akční a výhledový. Upraveno podle Cutting, Vishton (1995). Obr. 4.19 Beuchetova židle a další příklady dominantního vlivu zakrytí v situaci konfliktu nápovědí. Obr. 4.20 Ponzův klam a varianta Ponzova klamu od Rogera Sheparda s názvem Terror Sub terra. Obr. 4.21 Amesův pokoj (A) je ukázkou toho, jak perspektivní informace při konfliktu s jinou nápovědí (v tomto případě se znalostí skutečné velikosti podnětu) ovlivňuje vnímanou vzdálenost a velikost. (B) Náčrtek dokládající atypické konstrukční řešení pokoje. Obr. 4.22 Perspektivní kresby Patricka Hughese při pohledu z různých úhlů. Obr. 4.23 Výsledky psychofyzických experimentů ukazující charakteristická zkresleníjichž se dopouští probandi v různých typech prostorových úloh. Obr. 4.24 (A) Experimentální testování pacienta s navráceným zrakem. (B) Pacientova kresba půl roku po operaci. Obr. 4.25 (A) Experiment Blakemora a Coopera (1970) zjistil’ ze kotata držená po narození v prostředí tvořeném pouze vertikálními proužky jsou následně výběrově slepá k horizontálně orientovaným podnětům. (B) Experiment Helda a Heina (1966) dokládá důležitost vztahu mezi vnímáním a jednáním, bez jehož vytvoření a posílení se jedinec nemůže bezpečně pohybovat ve světě. Převzato z Blakemore, Cooper (1970) a z Held, Hein (1966). Obr. 4.26 Simulace zrakového vnímání malých dětí. Obrázky ukazují, jak může matku vidět novorozenec, dítě ve věku jednoho měsíce, dvou měsíců, tří měsíců, šesti měsíců a jak ji vidí dospělý člověk. Obr. 4.27 Znázornění experimentu se „zrakovým útesem“ Eleanor Gibsonové a Richarda Walka (1960). Obr. 4.28 Laterální a frontální umístění očí na hlavě. Obr. 5.1 Paul Chabas: Portrét dámy Obr. 5.2 Počítačově vytvořený obraz pokoje, na kterém je možné si ilustrovat některé problémy, s nimiž jsme konfrontováni při vnímání objektů. Převzato z Bülthoff, Bülthoff (2003). Obr. 5.3 Felice Varini: Huit carrés. Při pohledu z určitého úhlu vypadá kompozice ploch symetricky, jakoby „visí ve vzduchu“. Obr. 5.4 Principy percepční organizace formulované Maxem Wertheimerem (a–j) spolu s nověji navrženými principy (k–l). Obr. 5.5 Příklady zapojení principů percepční organizace při vnímání v běžných životních situacích (a,b). Malá členitost podnětověho pole ztěžuje zapojení principů (c; viz rovněž obr. 1.8a a obr: 3.4b). Obr. 5.6 Segmentace oblastí obrazu pomocí Cannyho algoritmu. Obr. 5.7 Ukázka toho, že humor je subjektivní. Obr. 5.8 Kompozice dvou objektů (A) múze být teoreticky interpretována mnoha způsoby, například jako čtverec zakrývající kruh (B), jako čtverec zakrývající neúplný, „tříčtvrteční“ výsek kruhu (C), jako čtverec zakrývající asymetrický kruhový tvar (D) nebo jako kruhový výsek zakrývající asymetrický čtvercový tvar (E). Upraveno podle Palmer (1999). Obr. 5.9 jeden z objektů použitý v experimentu Palmera, Roschové a Chase (1981), zobrazený z různých úhlů. U každého zaberu je v závorce uvedena hodnota typičnosti podoby objektu, kterou mu přisoudili účastníci experimentu. Čím je hodnota nižší, tím lépe záběr vystihuje daný objekt. Upraveno podle Palmer, Rosch, Chase (1981). Obr. 5.10 Proměna podoby objektu použitého ve studii Edelmana a Bülthoffa (1992). Obrázek uprostřed představuje vzorovou podobu objektu. Ostatní obrázky vznikly otočením středového obrázku o 75 ° kolem vertikální nebo horizontální osy. Obr. 5.11 Příklady významové konzistentních (A) a nekonzistentních (B) scén podobných tém použitým ve výzkumu Davenportové a Potterové (2004). Obr. 5.12 Reprezentace lidské postavy prostřednictvím hierarchického uspořádání válců. Převzato z Marr, Nishihara (1978). Obr. 5.13 (A) Příklady geonů (klín, kvádr, válec, kužel a oblouk). (B) Některé objekty vytvořené s použitím geonů vlevo. Upraveno podle Biederman (1987). Obr. 5.14 Mozková aktivita v oblasti VI a FFA po krátkodobé expozici fotografie Harrisona Forda. Můžeme vidět, ze zatímco v oblasti primární zrakové kůry se křivka aktivity výrazněji neliší, ať už k rozpoznání hercovy tváře došlo, či nikoliv, v oblasti fuziformního gyru výše aktivace korelovala s úspěšností rozpoznání. Upraveno podle Grill-Spector, Knouf Kanwisher (2004). Obr. 5.15 Na levé straně je upravený obrázek objektu a na pravé původnífotografie. Podobný podnétový materiál použili ve svém experimentu Tovée, Rolls a Ramachandran (1996). Obr. 5.16 Výsledek snahy pacienta s apercepční agnozií překreslit jednoduché tvary. Obr. 5.17 Na fotografii české zpěvačky vidíme, že i větší úprava podoby tvářových znaků může zůstat při otočení o 180 ° nepovšimnuta. Obr. 5.18 Tváře na fotografickém negativu rozpoznáváme pomaleji a s výrazné véťsími obtížemi. Obr. 5.19 Kresby tváře tvořené výhradně čárovými konturami obsahují pouze tvarové informace, bez informací o pigmentu, jejích rozpoznání je tím značné ztíženo. Na obrázku je herec Miroslav Donutil. Obr. 5.20 Jakkoliv se zdá, ze na obrázku jsou zachyceni bývalý americký prezident Bili Clinton a viceprezident AI Gore, při bližším pohledu si můžeme všimnout, že samotný obličej je u obou osob identický Převzato ze Sinha, Poggio (1996). Obr. 5.21 Kompozitní tváře vzniklé kombinováním horní poloviny jedné tváře a spodní poloviny druhé tváře. Když k sobě obě poloviny přiléhají, má pozorovatel s rozpoznáním jedné či druhé tváře mnohem vetší problémy; než když jsou vůči sobě stranové posunuté. Obr. 5.22 Ani stlačení fotografie ve směru horizontální osy o 75 % výrazné neztěžuje rozpoznání známých tváří. Obr. 5.23 Na rozmazané fotografii rozpoznáme ulici se zaparkovaným autem, stojícím člověkem a domem v pozadí (A), ačkoliv dílčí objekty ve scéně jsou nerozpoznatelné (B). Obr. 5.24 Šestice fotografií zachycuje různé scény. Každou z nich si prohlížejte zhruba jednu sekundu a poté se podívejte na fotografie na následující stránce. Obr. 5.25 Druhá šestice fotografií. Které z nich jsou stejné? Obr. 5.26 Fotografie z experimentu Simonse a Chabrise (1999), v němž si „gorily“procházející mezi basketbalovými hráči nevšimla přibližně polovina probandů. Obr. 5.27 Ukázka očních pohybů prováděných při přípravě snídaně. Žluté kroužky ukazují místa fixací. Jejich velikost odpovídá délce fixace. Červená čára propojuje po sobě jdoucí fixace. Jak je viděty všechny relevantní objekty se postupně dostaly do centra zájmu. Převzato z Hayhoe, Ballard (2005). Obr. 6.1 Jacques-Henri Lartigue: Výlet autem, tatínek v rychlosti 80 kilometru za hodinu Obr. 6.2 K vjemu pohybu dochází tehdy, když fixujeme pohledem nehybný objekt a objekt v pohybu se posouvá po sítnici (A), anebo tehdy; když pohledem následujeme pohybující se objekt a nehybný objekt se posouvá po sítnici ve směru opacněm, než je směr pohybu očí (B). Převzato ze Snowden, Thompson, Troscianko (2006). Obr. 6.3 Pět fází aktivity modelového detektoru pohybu při přesouvání světelného bodu zleva doprava. Upraveno podle Zanker (2010). Obr. 6.4 Předchůdci filmu. Na obrázku můžete vidět thaumatrop (A), fantaskop (B), zoetrop (C) a praxinoskop (D). Obr. 6.5 Zdánlivý pohyb. S tím, jak se mění načasování prezentace obou podnětůy vnímá pozorovatel mihotání (A), fí pohyb (B), beta pohyb (C) nebo dva nehybné podněty (D). Upraveno podle Palmer (1999).  Obr. 6.6 Dozvuk pohybu. Při sledování masy padající vody nám mohou před očima začít okolní objekty y,ujíždéť nahoru. Obr. 6.7 Ilustrace problému korespondence. U každého panelu představují černé čtverce pozici bodů na začátku a bílé čtverce pozici bodů na konci dvoufázové pohybové sekvence. Jednotlivé panely znázorňují různé varianty pohybu bodů. Převzato z Dawson (1991).  Obr. 6.8 Fotografie podobné podnětům použitým v experimentu Shifjrarové a Freydové (1990). Obr. 6.9 Problém průhledu. Směr pohybu objektu viděného otvorem nelze jednoznačně určit. Pravosměrný pohyb se promítne na receptivní pole neuronu tehdy; když se sledovaný podnět bude pohybovat doprava (A), ale i při šikmém směru pohybu (B a C). Upraveno podle Blake, Se kulér (2005). Obr. 6.10 Průběh sakadických očních pohybů při prohlíženífotografie není nahodilý. Fixace se soustřeďují v místech, jejichž percepční zpracování umožňuje pozorovateli získat o podnětu ucelenou představu. Upraveno podle farbus (1967). Obr. 6.11 Michottův (1946) experiment dokládající vnímání kauzality při sledování interakce dvou objektů. Pohyb jednoho objektu, následný kontakt s druhým objektem a pohyb druhého objektu může při určitém nastavení parametrů pohybu pozorovatel vnímat jako uvedení do pohybu (A), odpálení (B) nebo tlačení (C). Obr. 6.12 Biologický pohyb vnímáme adekvátně i tehdy; když máme možnost vidět jen několik málo světelných bodů, které jsou připevněné na klouby aktéra pohybu. Obr. 6.13 Optický tok při pohybu k bodu A (A) a od bodu A (B). Velikost šipek indikuje rychlost posunu objektů v zorném poli po sítnici za jednotku času., směr šipek pak odpovídá směru tohoto sítnicového posunu. Obr. 6.14 Typický podnět – ve formě rychlostního (vektorového) pole – používaný v experimentech sledujících přesnost odhadu směru vlastního pohybu a přesnost odhadu času, kdy dojde ke střetu. Upraveno podle Warren (1995). Obr. 6.15 Výsledky Landova a Leeova (1994) experimentu. Řidiči se při průjezdu zatáčkou pokoušejí udržet úhel mezi okamžitým směrem vlastního pohybu a směrem pohledukterý je fixovaný na tečný bod silnice. Mezi poloměrem zatáčky a zmíněným úhlem existuje přímý geometrický vztah, daný vzorcem 1/R ≈ θ2/2d, kde R je poloměr zatáčky, θ je zorný úhel mezi vlastním směřováním a tečným bodem a dje nejkratší vzdálenost k okraji silnice. Obr. 6.16 Terej bílý skládá křídla těsně před tím, než se zanoří pod hladinu. Nákres odJohna Busbyho, reprodukovaný v Bruce, Green, Georgeson (2003). Obr. 6.17 V experimentu Agliotiho, DeSouzy a Goodala (1995) měli probandi za úkol vzít mezi prsty středový kroužek u Ebbinghausovy figury. Autoři v průběhu přibližování k podnětu měřili vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem.