Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě / Jiří Mikulec 
SYSNO 1020571, přírůstkové číslo 6238

Seznam obrázků v dokumentu:
Civitas dei. Boží obec byla často zpodobňována jako ohrazené město – nebeský Jeruzalém, jak je popisován v novozákonním Zjevení svatého Jana. Také pozemská města byla chápána jako předobraz nebeského Jeruzaléma. Z Augustinova díla došel ohlasu spíše jen jeho název než jeho obsah. Vyobrazený reliéf pochází z druhé poloviny 16. století.
Titulní strana překladu Lutherova spisu O ustanovení. Martin Luther se ve spise De instituendis ministris ecclessiae adresovaném pražské městské radě vyjádřil k problémům spojených se stávajícím uspořádání utrakvistické církevní organizace a navrhuje jejich reformu opuštěním principu apoštolské posloupnosti. Tento spis byl záhy přelomen do češtiny a vydán tiskem.
Vyobrazení 28 článků Augšpurského vyznání. K příležistosti stého výročí vydání Augustany v roce 1630 bylo tištěno velké množství grafických listů. Tisk Eigentiliche Abbildung des Eeuchters wahrer Religion je nejpodrobnějším grafickým znázorněním obsahu konfese, jeho tvůrcem je štrasburský rodák Jacob van der Heyden, někdy však bývá autorství připisováno Václavu Hollarovi.
Heinrich Bullinger (1504–1575). Život hlavního autora helvétské konfese z roku 1566 Heinricha Bullingera byl spjat s Curychem. Na snímku jeho socha vně curyšského Grossmünsteru.
The Book of Common Prayer. Kniha společných modliteb se užívá při mši, modlitbě hodinek a dalších církevních obřadech. Už od svého (zde vyobrazeného) prvního vydání z roku 1549 se stala nejdůležitějším dokumentem anglikanismu, vlastní liturgická tradice je nejvlastnějším symbolem anglikánské identity.
„Tu es Petrus“ z vatikánské baziliky. Nápisový pás s citací Petrova zaslíbení symbolizuje sebevědomí potridentského papežství, jež takto dává najevo, že právě Petrovo zaslíbení je zdrojem postavení papeže v církvi a ve světě. Bazilika svatého Petra ve Vatikánu byla vystavěna v 16. a 17. století jako největší chrám křesťanstva.
Robert Bellarmin (1542–1621). Jesuitský teolog, kardinál Robert Bellarmin, představuje jednu z nejvlivnějších osobností katolické církve přelomu 16. a 17. století. Ve stých názorech na postavení papeže v církvi a na poslušnost vůči němu šel mnohem dál, než kam zašel tridentský koncil a než bylo v dobové katolické teologii obvyklé.
Titulní list Jansemova díla Augustinus. Titulní list Janseniova díla Augustinus. Nejslavnější dílo teologa nizozemského původu Cornelia Jansenia přejímá Augustinovu nauku o predestinaci do té míry, že bylo magisteriem odsouzeno jako nepravověrné. Mezi libri prohibiti bylo dílo zařazeno i v augustiniánském klášteře v Lysé nad Labem.
Interiér dómu v Brémách. Uspořádání lavic uvnitř dómu ukazuje přizpůsobení původní středověké katedrály svatého Petra liturgickým požadavkům luteránské bohoslužby.
Interiér kostela sv. Petra v Budyšíně. Tento chrám slouží od roku 1535 jak katolíkům, tak luteránům, je jedním z mála dodnes dochovaných simultánních kostelů. V popředí evangelická část kostela, vzadu katolická.
Martin Luther (1483–1546). Památník v Aši, jediný svého druhu na území Čech, vynikl u příležitosti 400. výročí Lutherova narození podle projektu Johanna Rössnera.
Zasedání tridentského koncilu. Vyobrazení jednání Tridentina pod předsednictvím papeže Pia IV., za jehož pontifikátu byl koncil uzavřen, je velmi idealizované a nese jasné propagandistické rysy.
Ferdinand I. Habsburský (1503–1564), římský císař, uherský a český král.
Maxmilián II. Habsburský (1527–1576), římský císař, uherský a český král.
Majestát Rudolfa II. Originál listiny z 9. července 1609, již Rudolf II. Habsburský zaručil českým stavům náboženskou svobodu, odevzdal do jejich rukou pražskou univerzitu a povolil zvolení třiceti defensorů, byl po Bílé hoře zneplatněn odebráním pečeti a roztřižením.
Titulní list Obnoveného zřízení zemského pro České království z roku 1627. Zákoník vydaný z moci a vůle Ferdinanda II. Habsburského mimo jiné kodifikoval katolické vyhnání jako jedinou povolenou křesťanskou konfesi v zemi.
Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667), pražský arcibiskup v letech 1623–1667.
Zpovědní cedulka. Potvrzení o vykonané zpovědi, vydané v roce 1628 farářem od sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském Vavřincem Augustinem Hanžburským z Kopečka. Tento kněz prodával zpovědní cedulky úplatu evangelíkům, kteří nekonvertovali ke katolicismu. Byl proto vyšetřován, odsouzen k smrti a na jaře 1631 popraven na Staroměstském rynku.
Leopold I. Habsburský (1640–1705), římský císař, uherský a český král
Jan Bedřich z Valdštejna (1644–1694), pražský arcibiskup v letech 1675–1694.
Titulní list českého vydání Muratoriho spisu O pravé křesťanské pobožnosti z roku 1778. Toto dílo, jež významně ovlivnilo vývoj osvícenského katolicismu v habsburské monarchii, vyšlo poprvé v roce 1723 v italštině pod názvem Telia regolata divozione de’ Cristiani.
Josef II. Habsbursko-Lotrinský (1741–1790), římský císař, uherský a český král.
Jan Leopold Hay (1735–1794), biskup královéhradecký v letech 1780–1794. Jako představitel diecéze podporoval šíření tolerančního patentu ve východních Čechách. Udržoval styky s osvícenskými intelektuály, přátelil se s Josefem Dobrovským, kterého roku 1786 vysvětil na kněze.
Zřízení generálního semináře. Nápis na průčelí Klementina na Starém Městě pražském připomíná, je v bývalé jesuitské koleji byl Josefem II. zřízen pražský generální seminář. V tomto zařízení měl být vychováván katolický klérus podle principů osvícenského katolicismu.
Joseph Anton Riegger – soupis, míst, panství, far a lokálií boleslavského kraje, 1787. V racionalistické a utilitaristické osvícenské době rozkvétal nový vědní obor – statistika. Osvícenci (zvláště osvícenští úředníci) umisťovali veškeré, nejen kvantitativní, údaje do tabulek, jejichž cílem bylo fakta utřídit, přehledně zpřístupnit a dát tak společnosti řád, disciplinovat ji, kontrolovat ji. Této snaze neunikla ani církevní problematika, přičemž přehledy jednotlitých míst a panství s příslušnými farami, lokáliemi a počty věncích atd. se pro statistické zpracování zvlášť dobře hodily.
Titulní list tisku České konfese. Povolení Rudolfova Majestátu v roce 1609 zvýšilo zájem o Českou konfesi, jež se stala jedním ze základních dokumentů nové legalizované konfese. Toto vydání z roku 1610 zahrnuje Českou konfesi, Majestát a další aktuální dokumenty, na nichž se zakládalo nové církevní uspořádání.
Mapa královéhradecké diecéze, Rukopisná mapa královéhradeckého kanovníka, učitele bohosloveckého semináře v Hradci Králové a významného vedutisty Antonína Jana Venuta z roku 1790 zachycuje Královéhradeckou diecézi; v parergonu jsou veduty tří východočeských mést: Hradce Králové, Nového Bydžova a Chrudimi, které doplňuje pohled na Kutnou Horu.
Ukázka matričního záznamu. Zapisování křtů, sňatků a pohřbů do matrik se v období raného novověku přiřadilo k povinnostem katolického kléru. Tyto úřední knihy nám dnes umožňují zkoumat a vyhodnocovat populační vývoj vybraných lokalit či regionů.
Ustanovení svátosti oltářní na vyobrazení z Lutherova katechismu.
Přijímání pod jednou způsobou na vyobrazení z Canisiova katechismu. Pň podávání Těla Páně klečícím věřícím asistuje knězi ministrant přidržující patenu, která měla zabránit případnému pádu konsekrované hostie na zem. V pozadí je zachycen kajícník při zpovědi, čímž je zdůrazněna nutnost individuálního vyznávání hříchů knězi jako podmínka pňjetí svátosti oltářní. Příznačně jsou na obrázku zachyceni pouze muži, jelikož u žen nebylo časté přijímání ani zpovídání preferováno.
Sedmero svátostí. Miniatury zobrazují sedm katolických svátostí v obvyklém pořadí (křest, biřmování, zpověď, eucharistie, manželství, kněžství a poslední pomazání). V centrálním medailonu se samozřejmé nachází eucharistie: zachyceno je jak přijímání svátosti, tak v druhém plánu její adorace.
Písně na Sanctus podle Šteyerova kancionálu. Kancionály obsahovaly oddíl speciálně věnovaný písním ke mši, kde najdeme jak skladby provázející celou mešní liturgií, tak písně vytahující se k jednotlivým částem ordinaria. Nejde o doslovné překlady latinských předloh, ale o textově bohatší výklady, často s jinou strukturou než originál.
Kulisa z Božího hrobu – Fortitudo (2. třetina 18. století). Postavy čtyř kardinálních ctností tvořily častou součást výzdoby iluzivní architektury Božího hrobu. Tyto každoročně více čí méně obměňované kulisové stavby se přestaly kvůli josefínským písařům užívat a pravděpodobně brzy podlehly zkáze, protože nemáme doklady o jejich revitalizaci v 19. století, jak tomu bylo v Tyrolsku.
Ex vota v bazilice Panny Marie ve Vambeřicích. Votivní dary, taktovaná ex vota, přinášeli věnci na poutní místa nejčastěji jako poděkování za uzdravení nebo vyřešení nějakého problému. Tepané kovové nebo lité voskové předměty měly obvykle podobu vyléčených údů či orgánů (rukou, nohou, očí, jazyka); srdce mohla naznačovat usmíření či „uzdravení“ mezilidských vztahů. Na zázračná zachránění při nehodách upomínaly narativní malby nebo delší texty.
Členský lístek bratrstva sv. Anny u bosých augustiniánů Na Zderaze na Novém Městě pražském. Na lístku je znázorněna Nejsvětější Trojice: nahoře Bůh Otec, pod ním Duch Svatý v podobě holubice a dole Kristus jako dítě. Zachycení Krista s jeho matkou Pannou Marií vpravo a babickou sv. Annou – patronkou bratrstva – vlevo odpovídá ikonografickému motivu otlačovanému jako sv. Anna samatřetí. Dole klečí světci spojení s augustiniánským řádem, snad sv. Augustin a sv. Monika. Do německého textu pod rytinou se doplňovalo jméno nového člena konfratemity s rokem a dnem, kdy do ní vstoupil. Po jeho smrti měla být cedulka s poznamenáním místa a doby úmrtí odevzdána představenému bratrstva.
Mřížové dveře k oratoři růžencového bratrstva v bývalém dominikánském kostele Zvěstování panny Marie v Šumperku. Nápis v kartuši nade dveřmi udává v chronogramu rok vzniku dveří (1712) a hovoří o jejich původu. Na vykládání růžencových bratrstev měl papežské privilegium dominikánský řád, zřizoval je jak ve svých řádových kostelech, tak i v kostelech farních, kde tyto konfraternity působily pod vedením světského kléru. V českých zemích šlo o vůbec nejrozšířenější druh mariánských bratrstev.
Titulní list matriky členů bratrstva Nejsvětějších jmen Ježíš, Marie a Anna při kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském. Konfraternita vznikla v roce 1735 u kostela, který patří k minoritskému klášteru, a její členové se scházeli v tamní kapli sv. Anny u oltáře nadaného odpustkovým privilegiem.
Kněžské svěcení.
Mapa české františkánské provincie.
Úloha duchovního v církvi. Vyobrazení z katechismů zřetelné ukazují rozdílné akcentování úlohy duchovních v luterském a katolickém prostředí. Zatímco ilustrace k Lutherovu katechismu (vlevo) ukazuje hlásání a výklad slova Božího, rytina užívaná v různých vydáních Canisiova katechismu (vpravo) zdůrazňuje jedinečnou úlohu kněze při Nejsvětější oběti.
Jezuitský kněz v různých typech řádového oděvu. Řeholní oděv jezuitů vycházel z oblečení světského kléru, respektive z ošacení duchovních osob působících v určité misijní oblasti. Proto se visionáři Tovaryšstva Ježíšova v Číně šatem podobali píše mandarínům než katolickým duchovním.
Kryšpín Fuck (1585–1653). Kariéra tohoto církevního hodnostáře názorné ilustruje mocnosti společenského uplatnění v řádových strukturách v období před Bílou horou i po ní. Kryšpín Fuck, pocházející z olomoucké měšťanské rodiny, se jako čtyřiadvacetiletý čerstvé vysvěcený kněz stal proboštem kláštera ve Schläglu. Tam v letech 1609–1622 dokázal obnovit řeholní kázeň v komunitě. Roku 1622 byl povolán do Doksan, kde setrval až do roku 1637, kdy byl zvolen nástupcem strahovského opata Kašpara z Questenberka. V roce 1643 se pak Fuck stal světícím biskupem kardinála Harracha – titulárním biskipem trapezuntským.
Klášterní komplex pavlánů ve Vranově u Brna dobudovaný roku 1740. V souborech řádových budov se odrážely jak formy společného života podle příslušné řehole, tak funkce, které konkrétní řád ve společnosti plnil. Ke znakům, charakterizujícím jednotlivá řádová společenství, patřilo budování chóru pro modlitbu hodinek, způsob výstavby prostor pro společné či oddělené spaní a stolování, ale také začlenění škol či špitálů do areálu.
Svatý Mikuláš uděluje almužnu chudým. Výřez z obrazu barokního malíře Jana Jiřího Heinsche (1647–1712) zachycuje nemajetné jako příjemce milodarů. Poskytování almužen bylo považováno za křesťanskou povinnost a v jejich rozdělování mezi potřebné hrály zásadní roli církevní struktury.
Novokřtěnecký dům. Pospolitosti novokřtěnců, v našem prostoru především takzvaných buteritů, byly typické kolektivním soužitím většího počtu rodin ve velkých domech.
Malé groše Rudolfa II. z osmdesátých let 16. století. Zrychlené prosakování peněžních vztahů se v raném novověku nemohlo vyhnout ani církvím. Nic na tom neměnily ekonomicko-morální apely, rozšířené v církevním prostředí již od středověku.
Pius V. (1504–1572), papež v letech 1566–1572. Závratná církevní kariéra tohoto muže z chudých poměrů začala v jeho čtrnácti letech, kdy vstoupil do dominikánského řádu. El Grecovo vyobrazení jej zachycuje již coby nejvyššího představitele katolické církve, jako takový vydal v roce 1567 výslovný zákaz obchodování s odpustky.
Lodovico Antonio Muratori (1672–1750). Portrétní medaile znázorňuje zakladatele osvícenské „pravé zbožnosti“.
Kostelík sv. Trojice při českobudějovickém morovém špitálu. Původně pozdně gotická, ve druhé půli 18. století barokizovaná stavba patřila k areálu, v němž byli soustředěni lidé nakažení infekčními chorobami.
Špitál v Kuksu. Špitální komplex, který vybudoval pro rád milosrdných bratří hrabě F. A. Špork, poskytoval útočiště až stu vojenských vysloužilců. Charitativní zařízení bylo součástí velkého representativního areálu. Zdejší lékárna je druhou nejstarší dochovanou oficínou u nás.
Jezuita Andreas Nigrinus zaopatřuje nakažené morem ve špitále. Ošetřování a zejména duchovní útěcha nemocných během velkých epidemií nakažlivých chorob (mor 1645, 1680, 1713, tyfus 1741–1742) byly jezuity chápány jako příležitost osvědčit svou připravenost k pomoci bližnímu. Během této služby zemřela řada otců i bratří, kteří byli za svou obětavost a statečnost odměněni posmrtným titulem victimae charitatis.
Tisk broumovského bratrstva Panny Marie Bolestné z roku 1671. V jednolistovém tisku společenství, které působilo pň benediktinském klášteře v Broumově v 17. a 18. století, jsou uvedena jména členů a dobrodinců bratrstva, zemřelých od 26. dubna 1670 do 18. dubna 1671. Každoročně v sobotu před třetí nedělí po Velikonocích pořádalo bratrstvo schůzi, kde se kontrolovaly jeho účty, obnovovalo laické předsednictvo a evidovali zemřelí členové.
Jan Nepomuk hrabě Buquoy (1741–1803). Portrét z jihočeských Nových Hradů představuje aristokrata, který vyvíjel mimořádnou iniciativu v oblasti charity. V roce 1779 zřídil na svém novohradském panství ústav pro chudé vycházející z osvícenského chápání opojnosti.
Jistá a důkladná zpráva o Institutu aneb Založení pro chudé z roku 1785. Titulní list tisku výroční správy chudinského ústavu, který byl založen na buquoyských statcích v jižních Čechách v roce 1779 a původně měl charakter charitativního náboženského bratrstva.&
Plány těchto ústavů byly propracovány do posledních podrobností, všechny měly být vybaveny dle nejnovějších metod a názorů, dbalo se na topení, větrání i zdravou polohu, žádný nesměl být zřízen bez předchozí císařovy návštěvy a jeho svolení. Stát tak postupně převzal dohled nad chudinskými a zdravotními ústavy, vlastními nositeli této osvícenské péče však zůstávali především duchovní a faráři, kteří se nejen starali o chudé ve svých farnostech, ale rovněž jim vystavovali potřebná osvědčení, jež jim otevírala dveře do chudinských institucí. Sociální péče se tedy stala oblastí, v níž církev a stát spolupracovaly a již obě strany svým dílem obohatily.
Jan Mezoun z Telče (asi 1542–1578), olomoucký biskup vletech 1576–1578. Nástup tohoto muže, který pocházel z rodiny chudého krejčího, do čela olomoucké diecéze provázely jeho konflikty s tamní kapitulou. Mezounova náhlá smrt bývá připisována travičskému útoku, jemuž patrné podlehli i dva (možná dokonce tři) jeho bezprostřední předchůdci na olomouckém biskupském stolci.
František kardinál z Dietrichštejna (1570–1636). Ani tento významný moravský prelát se nevyhnul porušení celibátu. Milostné avantýry sice ohrozily, nicméně nezničily jeho církevní kariéru.
Brněnský kostel sv. Jakuba. Zdejší katolický farář Baltazar Arnolf Kotzmann ze Sternhausenu (zemřel 1629) se stal duchovním jako vdovec. Ze svého sedm let trvajícího manželství měl jednu dceru.
Petr Vok z Rožmberka (1539–1611). Poslední mužský představitel rožmberského rodu opustil katolické vyznání, přiklonil se k luterství a později k Jednotě bratrské. Náboženskými konverzemi se zkomplikovaly jeho vztahy s bratrem Vilémem z Rožmberka i širší rámec Petrových sociálních vazeb.
Renesanční budova gymnázia Jednoty bratrské v Ivančicích.
Titulní list jezuitského školního předpisu Ratio studiorum. Předpis schválený roku 1599 určoval náplň a podobu výuky na všech typech škol Tovaryšstva Ježíšova po celou dobu působení taktovaného starého řádu. Dočkal se několika vydání a v moderní době též překladů do řady národních jazyků.
Ukázka z jezuitské učebnice řečtiny. Pro výuku obou klasických jazyků, ale také katechismu i počtů používaly jesuitské školy po celé Evropě prakticky totožných učebnic. Jedna z neznámějších učebnic řečtiny je dílem Jacoba Gretsera – její vyobrazený exemplář si roku 1714 pořídil Karel Engelbert Janovský z Janovic; snad během svého studia na klatovském jezuitském gymnáziu.
Část jezuitské koleje v Jindřichově Hradci s kaplí sv. Máří Magdaleny.
Plán jezuitských škol v Olomouci po roce 1650. Plán zobrazuje rozložení jednotlivých tříd (D–I) kolem nádvoří (A) s vlastním vchodem (B) a názorně ukazuje oddělení učeben, jež byly umístěny v přízemí, od ostatních prostor koleje Tovaryšstva Ježíšova.
Budova gymnázia a filozofického ústavu v Litomyšli.
Nejstarší dochované budovy benediktinského gymnázia v Broumově.
Zakladatel piaristického řádu sv. Josef Kalasánský (1556–1648).
Titulní stránky katechismů Lutherova a Canisiova. Stručné verze luterského i katolického katechismu byly poměrně záhy publikovány dvojjazyčně. Vedle svého nákladního poslání, jímž bylo prohloubení nákladních pravd víry, tak sloužily rovněž výuce klasických jazyků. Vyobrazený katechismus Canisiův svým uspořádáním odpovídá ustálené podobě dobových jezuitských učebnic z české provincie – byl povinnou řeckou četbou studentů gramatikálních tříd.
České překlady Bible, Melantrichova bible sice patří k českým utrakvistickým vydáním Písma, nicméně Melantrich zcela plánovitě přihlížel nejen k potřebám a požadavkům luteránů, ale také katolíků, její vydání byla mezi věřícími rozšířena ještě hluboko v 18. století. Na vyobrazení patrný přípisek Antonína Koniáše (1691–1760) o revizi knihy dokládá, že výtisky Melantrichovy Bible obvykle nebyly zabavovány, ale pouze na závažných místech korigovány. Nový katolický překlad Písma vznikal teprve ve druhé polovině 17. století. Takzvanou Bibli svatováclavskou, jež vychází z revidované Vulgáty, připravili Jiří Konstanc (1607–1673), Matěj Václav Steyer (1630–1692) a Jan Barner (1643–1708). Tito jezuité se jazykově vyrovnávali především s bratrským kralickým překladem, jehož úroveň velmi oceňovali.
Titulní list opisu lešenského vydání církevního řádu Jednoty bratrské schváleného synodou v Žeravicích v roce 1616. Kromě jiného upravoval podobu výchovy a vydělávání bratrských adeptů kněžství.
Grafická univerzitní filozofická teze z roku 1747. Vyobrazení představuje sv. Františka Xaverského v rouchu doktora filozofie na Sorbonně.
Ukázka univerzitní teze ze scholastické teologie. Teze obhajovaná Janem Martinem Zemanem 31. srpna 1716 na teologické fakultě pražské university za předsednictví profesora scholastiky Jana Seidela.
Titulní list spisu Augustina Zippeho s vyobrazením budovy generálního semináře. Dílo významného osvíceneckého morálního teologa bylo určeno duchovním, kteří se na kněžskou dráhu připravovali v pražském generálním semináři. Jeho prvním rektorem se roku 1783 stal právě Zippe.
Ukázka z knihy Analysis speciosa trigonometriae sphaericae Jakuba Křesy (1648–1715). Jesuita Jakub Kresa se k matematice dostal jisté už během filosofických studií, přednášet ji však začal až roku 1682 v Olomouci. Ve školním roce 1685–1686 ji vyučoval na pražské univerzitě, odkud odešel do Španělska, kde působil téměř 25 let (1686–1701, 1704–1713). Za svá vlastní díla a zejména za překlad Eukleidových Základů do španělštiny byl nazýván „Eukleidem Západu“. Jeho dílo Analysis speciosa trigonometriae sphaericae vyšlo až posmrtně roku 1720. Autor se v něm zabývá goniometrickými funkcemi a rovinnou i sférickou trigonometrií. Jakub Kresa jako jeden z prvních matematiků použil k vyjádření vzorců algebraickou symboliku.
Rodrigo Arriaga (1592–1667). Medailon v univerzitní teze zobrazuje významného učence Tovaryšstva Ježíšova, který pocházel ze Španělska, avšak působil v Čechách.
Základy kostela v Hrobu. Základy luteránského kostela v Hrobu (Klostergrab) v severozápadních Čechách. Tento kostel vystavěli v letech 1611–1614 zdejší protestanti na základě Rudolfova Majestátu, nicméně vznikl na panství pražských arcibiskupů a z příkazu arcibiskupa Jana Lohelia byl na sklonku roku 1617 uzavřen a zbourán. Spolu s podobným případem z Broumova byla tato událost bezprostřední roznětkou k odporu protestantských stavů vůči místodržícím, který vedl na jaře 1618 k pražské defenestraci a stavovskému povstání. Základy zbouraného kostela byly odkryty na počátku 20. století.
Kostel Archanděla Michaela v Branné. Evangelický kostel Zmrtvých vstání Páně byl vysvěcen roku 1614, po Bíle hoře přešel do rukou katolíků. Původní renesanční podoba byla zachována a roku 1743 došlo jen k částečné úpravě fasád a zvonice, bylo též změněno zasvěcení kostela.
Jezuitská kolej v Hradci Králové. Ač jezuité přišli do Hradec Králové již roku 1629, s výstavbou nové koleje a gymnázia se začalo až na začátku sedmdesátých let, k dokončení komplexu podle plánu stavitele P. I. Bayera došlo teprve roku 1710. Rozlehlá dvoupatrová budova přiléhající ke kostelu Nanebevzetí P. Marie byla postavena na místě jedenácti měšťanských domů a její jen málo členěná fasáda dodnes tvoří výraznou dominantu Velkého náměstí.
Barokní kazatelna v kostele Panny Marie Pomocné na Chlumku u Luže. Barokní kazatelna v poutním kostele z počátku 18. století pochází z dílny jezuitských řemeslníků, koadjutorů F. Bauguta a J. Kostelníka. Na spodní straně její stříšky je obraz holubice symbolizující Ducha Svatého, sochařská výzdoba na stříšce představí je scénu Proměnění Páně na hoře Tábor s ústřední postavou Krista mezi starozákonními postavami Mojžíše a Eliáše. Níže se nacházejí sochy čtyř evangelistů a dole zdobí vnější stěnu řečniště sochy čtyř učitelů církve.
Graduál literátského bratrstva v Klatovech (1537). Literátský kůr v Klatovech vynikl na počátku 16. století a existoval až do konce 18. století, kdy zanikl v rámci plošného rušení náboženských bratrstev. Latinský graduál z roku 1537 představuje jeho nejstarší dochovaný zpěvník. Na obrázku stránka zdobená rostlinnými motivy s iniciálou B uvozující slovo Benedicta z mešního oficia.
Titulní list Dubraviovy Historie. Olomoucký biskup Jan Dubravius je známý především svou literární tvorbou. Jeho Historia Bobemica je rozsáhlým dílem splňujícím všechny náležitosti renesanční historiografie.
Ignác Raab, Sv. Stanislav Kostka. Ignác Raab (1715–1787) vstoupil do jezuitského řádu jako vyučený a poměrně skulený malíř v roce 1744. Jeho velmi rozsáhlá umělecká tvorba výrazně podporovaná dílenskou součinností byla velmi rozsáhlá, ale kvalitativně poněkud nevyvážená. Přesto je Raab nejplodnějším dobovým malířem. Jeho oltářní obraty najdeme ve většině jezuitských kostelů, velké cykly ze života řádových světců zdobily prostoty řady kolejí.
Varhanní empora v jezuitském kostele v Klatovech Velký figurální kurs bohatě zdobenou varhanní skříní je jedním z typických prvků výzdoby barokního kostela a také dokladem Způsobu zapojení hudby do dobového liturgického provozu. Kůr kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce v Klatovech dostal současnou podobu po polovině 18. století, varhanní skříň je opatřena sochami sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského, vlastní nástroj byl v pozdější době renovován.
Kázání B. H. Bílovského o sv. Josefu. České kákání s názvem „První a nový farář S. Josef Boha-člověka pěstoun, anebo kákání o S. Josefu“ přednesl oblíbený kazatel, písecký děkan Bohumír Hynek Bílovský v podstatě na usmířenou. Ve svém předešlém kákání o sv. Ignáci, které vyšlo tiskem v roce 1695, si tento exjezuita znepřátelil farní klérus, protože v něm příliš vyzdvihl příslušníky Tovaryšstva Ježíšova a napadl faráře jako jejich nepřátele. Svým josefským kázáním, k němu jej přimělo jednání na pražské arcibiskupské konzistoři, se pokusil situaci napravit. Tisk Z roku 1696 věnoval pražskému arcibiskupovi Janu Josefu Breunerovi.
Interiér kostela sv. Máří Magdalény v Karlových Varech. Barokní zařízení kostela sv. Máří Magdalény, který byl postaven na karlovarském hřbitově podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera, pochází ze 40. a 50. let 18. století.
Kanonizace sv. Jana Nepomuckého. Rytina znázorňuje výzdobu prostranství před katedrálou sv. Víta u příležitosti kanonizačních slavností na podzim roku 1729.
Disputace jezuity Václava Sturmia s nekatolickým duchovním. Václav Sturm byl jedním z prvních jezuitů českého původu. Byl dobře obeznámen s bratrským učením, proti němuž směřoval své polemiky, zdůrazňoval i jeho odlišnosti vůči dalším nekatolickým směrům.
Plenění katedrály. Dřevořez ve svatovítské katedrále znázorňuje obrazoboreckou očistu katedrály v pro siná 1619. Jeho protějškem je výjev znázorňující útěk Fridricha Falckého a jeho dvora z Pražského hradu po bělohorské porážce. Oba výjevy tak spolu vytvářejí dvojici svatokrádeže a jejího potrestání.
Potrestání malíře. Vyobrazení na klenbě ambitů poutního místa Svatá Hora u Příbrami Zachycuje scénu, v níž je nekatolický malíř za své rouhání v přítomnosti četných svědků zasažen bleskem.
Tovačovská kniha. Ukázka kapitoly O knězi biskupu Olomouckém z tzv. olomouckého rukopisu této právní knihy, který pochází z počátku 16. století.
Olomoucká diecézní synoda z roku 1591 na dřevořezu J. Willenbergera. Roku 1591 byla biskupem Stanislavem Pavlovským svolána poslední řady diecézních synod (první se konala roku 1568) a její jednání znamenalo vyvrcholení reformního úsilí na Moravě. Pyly zde vyhlášeny všechny tridentské dekrety, na jejich provádění měli nadále dohlížet děkani.
Úvod článků diecézní synody z roku 1591 přetištěné v Paprockého díle.
Tisk synodálních statut z roku 1498. Dřevořez se znakem olomouckého biskupství a Thurzů z Betlenfalvy.
Kaple sv. Stanislava s hrobkou rodu Pavlovských, postavená vletech 1585–1591 při jižní straně olomoucké katedrály sv. Václava.
Liturgická mešní kniha pro olomouckou diecézi Officia Propria Sanctorum Cathedralis Ecclesiae et Totius Dioecesis Olomucensis z roku 1630.
Marek Khuen (olomoucký biskup 1553–1565), bronzový náhrobník z katedrály sv. Václava v Olomouci.
Stanislav Pavlovský z Pavlovic (zemřel 1598), olomoucký biskup od roku 1579.
Katedrála sv. Václava v Olomouci, stav na konci 16. století.
Znak olomouckého biskupství se středním štítkem s rodovým erbem Pavlovských z Pavlovic. Císař Rudolf 11. vydal v roce 1588 majestát, jímž potvrdil olomouckým biskupům polepšení opaku i zisk knížecího titulu. Právě tuto událost připomínají oslavné verše na biskupa Stanislava Pavlovského umístěné pod dřevořezem.
Znak olomouckého biskupství se středním štítkem s erbem kardinála Františka z Dietrichštejna, umístěný nad vstupem do kaple sv. Anny u olomoucké katedrály sv. Václava.
Rembrandt van Rijn Mojžíš (výřez)
Francouzská Deklarace práv občana a člověka
Novinová ilustrace k diskusím o ústavě EU