Trojspolek: německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou / Milan Hlavačka a Marek Pečenka SYSNO 6532918, přírůstkové číslo 7756 Seznam obrázků v dokumentu: Pruský ministerský předseda Otto von Bismarck v roce 1864 Pruský král Vilém I., Bismarck a Moltke ráno 3. července 1866 krátce před bitvou u Sadové Vyhlášení německého císařství ve Versailles 18. ledna 1871 Berlínský zámek Sídlo říšského kancléřství na berlínské Wilhelmstrasse čp. 73 Německý zahraniční úřad na Wilhelmstrasse čp. 75 a 76 Kníže – Otto von Bismarck, německý kancléř v letech 1871–1890 Německý císař Vilém I. Baron a později hrabě Friedrich Ferdinand Beust, poslední rakouský kancléř a první rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1867–1871 Hrabě Gyula Andrássy, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1871–1879 Vídeňský Ballhausplatz čp. 19, sídlo rakouského a později rakousko-uherského ministerstva zahraničí Rakouský císař František Josef I. Baron, později hrabě Aloys Lexa von Aehrenthal, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1906–1912 Hrabě Gustav Kálnoky, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1881–1895 Baron Heinrich Haymerle, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1879–1881 Srbský král Milan Obrenovič Palazzo del Quirinale, sídlo italského panovníka Palazzo Monte Citorio, sídlo italského parlamentu Palazzo della Consulta, sídlo italského ministerstva zahraničí Italský král Viktor Emanuel II. Italský král Umberto I. Agostino Depretis, italský premiér v letech 1876–1878, 1878–1879 a 1881–1887 Jako mladý poslanec obhajoval na počátku 80. let 19. století Sidney Sonino spojenectví Itálie s Rakouskem-Uherskem. Ironií osudu se stal v roce 1915 ministrem zahraničí vlády, která vyhlásila svému severnímu sousedovi válku. Generál-polní maršál hrabě Helmuth von Moltke st., šéf pruského generálního štábu v letech 1858–1888 Otto von Bismarck v 80. letech 19. století Bismarckův syn Herbert von Bismarck, státní tajemník zahraničního úřadu v letech 1886–1890 Bulharský kníže Alexandr Battenberský Generál Georges Boulanger, francouzský ministr války v letech 1886–1887 Hrabě Carlo Felice Robilant, italský ministr zahraničí v letech 1885–1887 Bulharský kníže Ferdinand Koburský Německý císař Vilém II. Vilém II. jako Velký kurfiřt Bismarck a Vilém II. ve Friedrichsruhe v roce 1888 „Lodivod opouští loď.“ Karikatura Bismarckova odchodu v soudobém tisku Hrabě Leo von Caprivi, německý kancléř v letech 1890–1892 „Šedá eminence“ německého zahraničního úřadu po Bismarckově odchodu, baron Friedrich von Holstein Svobodný pán Adolf Marshall von Bieberstein, státní tajemník zahraničního úřadu v letech 1890–1897 Velkoadmirál Alfred von Tirpitz, státní tajemník námořního úřadu v letech 1897–1916 Kníže Bernhard von Bülow, německý kancléř v letech 1900–1909 Hrabě Agenor Maria Goluchowski rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1895–1906 Generál-polní maršál hrabě Alfred von Schlieffen, náčelník pruského generálního štábu v letech 1891–1905 Císař František Josef I. na manévrech Giovanni Giolitti, italský předseda vlády v letech 1892–1894, 1903–1905, 1906–1909, 1911–1914 a 1920–1921 Italský král Viktor Emanuel III. (uprostřed) Baron, později hrabě Aloys Lexa von Aehrenthal, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1906–1912 Berchtoldovo rodinné sídlo, moravský zámek Buchlovice, kde došlo v září 1908 k osudné schůzce barona Aehrenthala s ruským ministrem zahraničí Izvolským. František Josef I. a Vilém II. na manévrech v Uhrách v roce 1909 Generál Helmuth von Moltke st., šéf pruského generálního štábu v letech 1906–1914 Theobald von Bethmann-Hollweg, německý kancléř v letech 1909–1917 Alfred von Kiderlen-Wächter, státní tajemník zahraničního úřadu v letech 1910–1912 Dělový člun „Panther“ před Agadirem Britská bitevní loď „Dreadnought“ spuštěná na vodu v roce 1906 dala jméno celé třídě válečných lodi a stala se přímo symbolem námořních závodů ve zbrojení před 1. světovou válkou. Výroba děl v Kruppových závodech. kolem roku 1900 Německá námořní základna na ostrově Helgoland v Severním moři Německá flotila v Kielské zátoce Hrabě Leopold Berchtold, rakousko-uherský ministr zahraničí v letech 1912–1915 Německý kancléř Bethmann-Hollweg, státní tajemník zahraničního úřadu Gottlieb von Jagow a diplomat a pozdější vicekancléř Karl Helfferich Šéf prezidiální kanceláře rakousko-uherského ministerstva zahraničí hrabě Alexander Hoyos, který přivezl v červenci 1914 z Berlína souhlas s tvrdým postupem proti Srbsku. Hrabě István Tisza, uherský premiér v letech 1904–1905 a 1913–1917. V červenci 1914 přijal argumentaci ministra zahraničí Berchtolda a podpořil rázný zákrok proti Srbsku.