"CHCI BÝT BÁSNÍKEM A PRACUJI NA TOM, ABYCH SE STAL VIDOUCÍM: TOMU VY NEPOROZUMÍTE A ASI BYCH VÁM TO ANI NEUMĚL VYSVĚTLIT. JDE O TO, DOJÍT K NEZNÁMÉMU ROZRUŠOVÁNÍM VŠECH SMYSLŮ. JE TO PŘÍŠERNÉ UTRPENÍ, ALE JE TŘEBA BÝT SILNÝ, BÝT ROZENÝ BÁSNÍK, A JÁ V SOBĚ BÁSNÍKA ROZPOZNAL." ARTHUR RIMBAUD, 13. KVĚTNA 1871, V DOPISE GEORGESU IZAMBARDOVI. PAVLA FRANCOVÁ NIKDY POŘÁDNĚ NEVIDĚLA, DÍKY VROZENÉ OČNÍ NEMOCI (ZELENÝ ZÁKAL) SE JEJÍ ZRAK STÁLE ZHORŠOVAL. OKOLÍ ROZEZNÁVALA DO VZDÁLENOSTI NECELÉ POLOVINY METRU, SVĚT VNÍMALA JAKO BAREVNÉ SKVRNY, KTERÉ DO SEBE VOLNĚ A NEURČITĚ PŘECHÁZEJÍ. JENOM ZE ZKUŠENOSTI VĚDĚLA, ŽE JEDNA BAREVNÁ SKVRNA JE NEJSPÍŠ MAMINKA, DRUHÁ TŘEBA AUTO. BAVILO JÍ VYMÝŠLET SI, CO VŠECHNO BY TY SKVRNY MOHLY BÝT, VE VŠEM TAK VIDĚLA SPOUSTU JINÝCH VĚCÍ. PŘEDMĚTY DOKÁZALA BEZPEČNĚ ROZPOZNAT, AŽ KDYŽ SI NA NĚ SÁHLA, KDYŽ SE ZRAKOVÝ VJEM SPOJIL S HMATOVÝM. DOMY, VELKÁ ZVÍŘATA, KRAJINU, POLE A LOUKY, STROMY, LES, VODNÍ HLADINU ZNALA JEN Z OBRÁZKOVÝCH KNÍŽEK. HVĚZDY, MĚSÍC, SLUNCE SI UMÍ PŘEDSTAVIT, ALE VE SKUTEČNOSTI JE NIKDY NESPATŘILA. - "TENTO ZPŮSOB "VIDĚNÍ NEVIDĚNÍ" MI POSKYTOVAL ÚŽASNÝ MATERIÁL PRO VLASTNÍ OBRAZOTVORNOST." NAVŠTĚVUJE ZÁKLADNÍ ŠKOLU PRO DĚTI SE ZBYTKY ZRAKU, UČÍ SE ČÍST BRAILLOVO BODOVÉ PÍSMO, PSÁT ČERNOTISKEM, CESTOVAT METREM, CHODIT PO PRAZE S BÍLOU HOLÍ, DALŠÍ SLEPECKÉ DOVEDNOSTI. OD PATNÁCTI LET, TEDY OD ROKU 1987, NEVIDÍ VŮBEC NIC. "NEJVÝSTIŽNĚJŠÍM SYMBOLEM VIDĚNÍ JE PRO MNE LETNÍ LOUKA, NA KTEROU SVÍTÍ SLUNCE. MOŽNÁ JE PODVEČER, ZEMĚ VYDECHUJE NAHROMADĚNÉ TEPLO, V ZELENÉ TRÁVĚ JE SPOUSTA BAREVNÝCH KVĚTIN, HODNĚ VÝRAZNÝCH PAMPELIŠEK. TAKÉ TAM JSOU KRTINCE, OBNAŽENÁ HLÍNA, ČAS SE TROCHU ZASTAVIL. A KOLEM TÉ LOUKY MOŽNÁ POLETUJE A BZUČÍ HMYZ, OBLOHA JE MODRÁ, OBČAS BÍLÝ MRÁČEK. TA LOUKA SE ROVNÁ MÉMU DĚTSTVÍ. - BYLA DOBA, KDY MI PŘEDSTAVA TÉ LOUKY NA NĚJAKÝ ČAS ZMIZELA, TO BYLO NEJTĚŽŠÍ ÚDOBÍ. HODNĚ MĚ TRÁPILO, JESTLI TO TAK NEZŮSTANE NAPOŘÁD." V LETECH 1988-1992 SE PAVLA FRANCOVÁ (VALNÍČKOVÁ) ZÚČASTŇUJE ZÁVODŮ ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH. V ROCE 1989 VÍTĚZÍ NA MISTROVSTVÍ EVROPY V CURYCHU V BĚHU NA 800 METRŮ. O ROK POZDĚJI ZÍSKÁ NA MISTROVSTVÍ SVĚTA V AASSENU TŘI PRVNÍ MÍSTA - V BĚHU NA 800, 1.500 A 3.000 METRŮ. REŽISÉR PAVEL ŠTINGL TOČÍ PRO ČESKOU TELEVIZI DVOJPORTRÉT ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH ATLETEK PŘIPRAVUJÍCÍCH SE NA PARAOLYMPIÁDU. NA ZIMNÍCH PARALYMPIJSKÝCH HRÁCH V ALBERTVILLE OBSADÍ PAVLA VALNÍČKOVÁ V BĚHU NA LYŽÍCH KLASICKOU TECHNIKOU NA 5 KILOMETRŮ DRUHÉ A NA 15 KILOMETRŮ TŘETÍ MÍSTO. NA LETNÍ PARALYMPIÁDĚ V BARCELONĚ ZVÍTĚZÍ VE DVOU BĚŽECKÝCH DISCIPLINÁCH V KATEGORII B1 ŽENY - ÚPLNĚ NEVIDOMÉ. V BĚHU NA 1.500 METRŮ VYTVOŘÍ ČASEM 5:08,03 PARALYMPIJSKÝ REKORD, V BĚHU NA 3.000 METRŮ ČASEM 11:07,65 REKORD SVĚTOVÝ. NA SPORTOVNÍCH SOUTĚŽÍCH ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH ZÍSKÁVÁ SKORO DVĚ STĚ MEDAILÍ. ROZHODNUTÍ SKONČIT ZE DNE NA DEN S VRCHOLOVÝM SPORTEM JE PRO VŠECHNY VELIKÝM PŘEKVAPENÍM. V ROCE 1992 ODJÍŽDÍ BĚHEM BAKALÁŘSKÉHO STUDIA NA FILOZOFICKÉ FAKULTĚ UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE (PŘEKLADATELSTVÍ - TLUMOČNICTVÍ, ANGLIČTINA) NA DEVÍTIMĚSÍČNÍ STÁŽ DO SPOJENÝCH STÁTŮ. - "BAVÍ MĚ NOVÉ VĚCI, RÁDA SI ZKOUŠÍM SVOJI PRUŽNOST A REAKCE. LÉTÁNÍ NENÍ ŽÁDNÝ PROBLÉM, VĚTŠINA AEROLINIÍ POSKYTUJE NEVIDOMÝM CESTUJÍCÍM PRŮVODCE, PŘI KAŽDÉM PŘESTUPU NA VÁS ČEKÁ SLUŽBA. POKUD NEZAPOMENOU, PŘEVEDOU VÁS OD JEDNÉ PŘEPÁŽKY KE DRUHÉ. JÁ VĚŘÍM, ŽE KDYŽ MI NĚKDO SLÍBÍ, ŽE NA MNE TŘEBA NĚKDE VE FILADELFII POČKÁ, TAK TAM BUDE." V USA SE UČÍ PRACOVAT S POČÍTAČEM. POČÍTAČ JÍ ZPROSTŘEDKOVÁVÁ INFORMACE, KE KTERÝM BY SE JINAK NEDOSTALA. MŮŽE STUDOVAT ODBORNOU LITERATURU, ČÍST NOVINY A KNIHY. ŘADA ČESKÝCH NAKLADATELSTVÍ DÁVÁ ZDARMA TEXTY VYDANÝCH PUBLIKACÍ DO DIGITALIZOVANÉ KNIHOVNY BRAILLNET URČENÉ NEVIDOMÝM. POČÍTAČ VYUŽÍVÁ I VE VLASTNÍ PRÁCI, PÍŠE NA NĚM PŘEKLADY A CVIČENÍ PRO SVÉ STUDENTY, ANGLICKY MLUVÍCÍ CIZINCE UČÍ ČEŠTINU. V AMERICE NAVŠTĚVUJE NĚKOLIK GALERIÍ, TAKÉ SMITHONIAN MUSEUMS VE WASHINGTONU D.C. - "PROVÁZEL MĚ STARÝ PROFESOR Z KANADY, VZDĚLANÝ A PŘÍJEMNÝ ČLOVĚK. VEDL MĚ PO SOCHÁCH, KTERÉ BYLY V RÁMCI EXPOZICE ZPŘÍSTUPNĚNY KOMUKOLI K DOTYKU, A KDYŽ JSME PROCHÁZELI KOLEM VĚCÍ, NA KTERÉ JSEM SI NEMOHLA SÁHNOUT, NEBO KOLEM OBRAZŮ, NABÍDL MI VÝKLAD. KDYŽ VÁM DÍLO POPISUJE ČLOVĚK PŘÍMO NA MÍSTĚ, JSOU V TOM POPISU I JEHO OKAMŽITÉ EMOCE, A OBRAZ SE TAK SKRZE JEHO POCITY POSTUPNĚ VYNOŘUJE - VYSTUPUJE JAKOBY Z NĚJAKÉ MLHY - VE VĚTŠÍCH A VĚTŠÍCH DETAILECH. JE AŽ VZRUŠUJÍCÍ, STÁT VEDLE TAKOVÉHO ČLOVĚKA, SLEDOVAT, JAK SE POSTUPNĚ DO OBRAZU SÁM STÁLE HLOUBĚJI A HLOUBĚJI DOSTÁVÁ TÍM, ŽE MI HO CHCE PŘEDAT." V DĚTSTVÍ RÁDA KRESLÍ. - "HODNĚ JSEM SI HRÁLA S BAREVNOSTÍ. NEUMĚLA JSEM, A DODNES TO NEUMÍM, NAKRESLIT RYSY VE TVÁŘI. NEMÁM PONĚTÍ O TÉ PESTROSTI, NENÍ MI JASNÉ, JAK VIDÍCÍ ROZPOZNAJÍ TŘEBA PADESÁT A MOŽNÁ I VÍC LIDÍ JENOM PODLE OBLIČEJE. MOJE KRESBY BYLY HODNĚ ZJEDNODUŠENÉ TVARY, ALE OKOLÍ DOKÁZALO ROZPOZNAT, CO JSEM NAKRESLILA. NEBYLY PROSTOROVÉ, MĚLY VŽDY JASNOU KONTURU. ČERNÉ OBRYSY JSEM VĚTŠINOU VYBARVOVALA FIXY." PO OSLEPNUTÍ ZKOUŠÍ MODELOVAT, SKLÁDAT OBRÁZKY Z RŮZNÝCH MATERIÁLŮ, ALE RELIÉFNÍ TVARY A OBJEMY JÍ BEZ BAREV PŘIPADAJÍ NUDNÉ. V DEVADESÁTÝCH LETECH NAVŠTĚVUJE PRVNÍ HAPESTETIKY. VÝSTAVY URČENÉ NEJEN PRO OČI, ALE I PRO HMAT, JI PŘÍLIŠ NENADCHNOU. "KDYŽ BUDU CHTÍT NEVIDOMÝM DĚTEM UKÁZAT, JAK VYPADÁ KŮŇ, PES NEBO KOČKA, VEZMU JE NA HAPESTETIKU, ABY SI SOCHY ZVÍŘAT OSAHALY. MNĚ VĚTŠINA EXPONÁTŮ PŘIPADÁ NEVÁBNÁ, ALE NEVIDOMÍ TĚŽKO MOHOU VÝTVARNÁ DÍLA POSUZOVAT. NEDOKÁŽI ŘÍCT, JESTLI ČLOVĚK, KTERÝ NEVÍ, JAK OBYČEJNÉ PŘEDMĚTY VYPADAJÍ, NĚCO ZÍSKÁ, KDYŽ SI BUDE HMATEM PROHLÍŽET ABSTRAKTNÍ KOMPOZICE. JESTLI SE V TAKOVÉM PŘÍPADĚ VŮBEC MŮŽE NĚJAK UPLATNIT JEHO FANTAZIE, KDYŽ PRO NI NEMÁ ŽÁDNÉ ZÁKLADY. ČLOVĚKU, KTERÝ NIKDY NEVIDĚL, NEVYSVĚTLÍTE, CO TO JE BARVA. TI LIDÉ SI DOKÁŽÍ PŘEDSTAVIT JENOM TO, CO JE NA VIDĚNÍ PRAKTICKÉ. KDYBYCH VIDĚL, ŘÍKAJÍ, VŠIML BYCH SI PŘEKÁŽKY UŽ Z DÁLKY A MOHL BYCH SE JÍ VYHNOUT, DOKÁZAL BYCH SE LÉPE ORIENTOVAT. JEDEN MŮJ NEVIDOMÝ KAMARÁD ŘÍKÁ, ŽE SI VŮBEC NEUMÍ PŘEDSTAVIT, CO ZNAMENÁ, KDYŽ ŘEKNU, ŽE HORY JSOU KRÁSNÉ. NEBO ŽE JE KRÁSNÝ ZÁPAD SLUNCE. TO NENÍ SLOVY PŘIBLIŽITELNÉ." NA PODZIM 1993 JI OKOUZLÍ VÝSTAVA ANGLICKÉHO SOCHAŘE HENRYHO MOORA V PRAŽSKÉM KAROLINU. - "BYLA JSEM PŘEKVAPENA, ŽE MATERIÁLY JAKO KOV NEBO KÁMEN DOKÁŽÍ ZPROSTŘEDKOVAT DOJEM MĚKCE SPLÝVAVÉ LÁTKY PŘEHOZENÉ PŘES KOLENA SEDÍCÍ ŽENY. A NEBO - JAK SE KOVOVÁ ŽEBRA RÝSOVALA POD NAPNUTOU KOVOVOU KŮŽÍ. PŘI DOTEKU JSEM OPRAVDU MĚLA POCIT MĚKKOSTI, ŽIVÉHO TĚLA. MOOROVO UMĚNÍ MĚ PŘÍMO ZASÁHLO." PAVLA FRANCOVÁ MÁ OD DĚTSTVÍ SILNÉ BAREVNÉ VIDĚNÍ. CO SI VZPOMÍNÁ, VŠECHNY INFORMACE VNÍMÁ A DO PAMĚTI UKLÁDÁ POMOCÍ BAREV. POMOCÍ BAREVNÝCH KOMBINACÍ SI PAMATUJE ADRESY, TELEFONNÍ ČÍSLA I ANGLICKÁ SLOVÍČKA. "KDYŽ JSEM PO ČASE ZJISTILA, ŽE MŮJ BAREVNÝ ZPŮSOB UKLÁDÁNÍ VZPOMÍNEK A INFORMACÍ JE I MEZI NEVIDOMÝMI SPÍŠ OJEDINĚLÝ, ZAČALO MĚ ZAJÍMAT, JAK SI TVOŘÍ PŘEDSTAVY O SVĚTĚ LIDÉ, KTEŘÍ HO NIKDY NEVIDĚLI. VEZMĚTE TŘEBA KOČKU. VIDÍCÍ LIDÉ, A JÁ TAKÉ, MAJÍ PŘEDSTAVU, ŽE KOČKA JE NĚJAKÝ TVAR, ŽE SE POZNÁ PODLE KULATÉ HLAVY A ŠPIČATÝCH UŠÍ, PODLE STAVBY TĚLA, PODLE ZAKROUCENÉHO OCASU. ALE LIDÉ, KTEŘÍ NIKDY KOČKU NEVIDĚLI, MI ŘÍKAJÍ: A V ČEM JE TVŮJ OBRAZ VÝSTIŽNĚJŠÍ NEŽ MŮJ, KDYŽ PRO MNE JE KOČKA DOTYKEM TEPLÉHO ŽIVÉHO TĚLA, POCITEM, KTERÝ MÁM, KDYŽ HLADÍM HEBKOU SRST, KDYŽ SLYŠÍM JEJÍ VRNĚNÍ. TAK PROČ BY MĚLA BÝT MOJE PŘEDSTAVA KOČKY MÉNĚ PRAVDIVÁ?" V ROCE 1996 SE DO USA JEŠTĚ NA DVA ROKY VRACÍ, NA WESTCHESTERSKÉ UNIVERZITĚ STUDUJE PORADENSTVÍ A PSYCHOTERAPII. BĚHEM POBYTU CESTUJE SE SVÝM TEHDEJŠÍM MUŽEM DANIELEM FRANCEM PO USA, NA ČTVRT ROKU ODJÍŽDĚJÍ DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY PRACOVAT PRO ORGANIZACI OUTWARD BOUND, POŘÁDAJÍCÍ KURZY ZÁŽITKOVÉ PEDAGOGIKY V PŘÍRODĚ. "ZEPTALA JSEM SE MÍSTNÍ ŠAMANKY, PROČ NEVIDÍM. CELÉ TO SLYŠENÍ BYL OBŘAD, MUSELI JSME SE ZOUT, POSADIT, BYL TAM PŘEKLADATEL A ASISTENTKA, KTEROU KOUZELNICE ZAUČOVALA. NÁS NAUČILA REFRÉN, KTERÝ JSME MĚLI OPAKOVAT, A DO RYTMU TLESKAT. MEZITÍM ŠAMANKA NĚCO ODŘÍKÁVALA. KLEČELA NA ZEMI - DŘEVĚNOU HŮLKU OPŘENOU JEDNÍM KONCEM O KOŘEN NOSU, DRUHÝM O ZEM. TA HŮLKA JI SPOJOVALA S BOHEM A S PŘEDKY. POTOM NA MNE VYCHRLILA SPOUSTU NAPROSTO PŘESNÝCH INFORMACÍ, JAK JSEM OSLEPLA. ŽE MĚ V DĚTSTVÍ HODNĚ BOLELA HLAVA, ŽE RODIČE SPOLU NEBYLI ŠŤASTNÍ... VŠECHNO ODPOVÍDALO. ŘÍKALA TAKÉ, CO BYCH MUSELA PODNIKNOUT, ABYCH ZNOVU ZAČALA VIDĚT. NASTOUPIT K NÍ DO UČENÍ, VYHLEDAT OTCE NEBO BRATRA, DOJÍT S NIMI K ŘECE SYMBOLIZUJÍCÍ SPOJITOST RODU. NA BŘEHU ŘEKY OBĚTOVAT NAŠIM PŘEDKŮM OVCI NEBO KRÁVU." KDYŽ STUDENTI DOSTANOU NA AMERICKÉ UNIVERZITĚ ÚKOL - NĚJAKÝM TVŮRČÍM ZPŮSOBEM VY§JÁDŘIT SEDM SLOŽEK SVÉ NÁRODNÍ KULTURY, NEVÍ SI PAVLA Z POČÁTKU RADY. SPOLUŽÁCI VĚTŠINOU NĚCO LEPÍ Z FOTOGRAFIÍ A NOVINOVÝCH VÝSTŘIŽKŮ, ONA BEZMYŠLENKOVITĚ JEZDÍ TUŽKOU PO PAPÍŘE. PO CHVÍLI SI UVĚDOMÍ, ŽE PROPISKA ZANECHÁVÁ V PAPÍŘE RÝHU, KTEROU MŮŽE PRSTY SLEDOVAT. KDYŽ DOKONČÍ PRVNÍ RELIÉFNÍ KRESBU - DÍVČÍ PORTRÉT OBKLOPENÝ LISTY A KVĚTY - JE UNAVENÁ, JAKO KDYBY PRÁVĚ DOBĚHLA PŮLMARATON. NA DALŠÍM OBRÁZKU JE DÍVENKA SE ZAVŘENÝMA OČIMA, NA TŘETÍM RUKA S PRSTÝNKEM. PAVLA FRANCOVÁ NAŠLA ZPŮSOB SEBEVYJÁDŘENÍ. OD KONCE DEVADESÁTÝCH LET SOUSTAVNĚ KRESLÍ. V ZAČÁTCÍCH JE PRO NI VELIKÝM POVZBUZENÍM ZÁJEM MALÍŘŮ JIŘÍHO ANDERLEHO A ANTONÍNA STŘÍŽKA, SE KTERÝMI SVOJI TVORBU PŘÍLEŽITOSTNĚ KONZULTUJE, A PŘÁTELSKÁ POMOC NAKLADATELE A TYPOGRAFA KARLA KERLICKÉHO. VLASTNÍ VÝTVARNOU TECHNIKU NAZÝVÁ PROKRESLOVÁNÍM. LINKY A KŘIVKY PRORÝVÁ DO PAPÍRU PROPISOVACÍ TUŽKOU. KDYŽ PAPÍR PODLOŽÍ TENKOU VRSTVOU LÁTKY, JE VYRYTÁ STOPA JEŠTĚ ČITELNĚJŠÍ, VZNIK KRESBY KONTROLUJE HMATEM, SMYSLEM ZJEMNĚLÝM KAŽDODENNÍMI ČINNOSTMI, HMATOVÝM ROZPOZNÁVÁNÍM PŘEDMĚTŮ, STRUKTUR, ČETBOU BRAILLOVA PÍSMA. HMAT URČUJE SÍLU, HUSTOTU I NASAZENÍ ČAR, VELIKOST DETAILU, STYLIZACI LIDÍ, ZVÍŘAT, ROSTLIN, STROMŮ, KRAJIN, ABSTRAKTNÍCH KOMPOZIC. HMAT JE ALE POMĚRNĚ HRUBÝ A NAVÍC MÍSTNĚ OMEZENÝ SMYSL, NEDÁVÁ JASNOU ZPRÁVU O ŠIRŠÍM OKOLÍ, A UŽ VŮBEC NE O OBRAZOVÉM CELKU. PŘEDSTAVA KRESBY ZPROSTŘEDKOVANÁ HMATEM JE VÝSLEDKEM ROZUMOVÉ ČINNOSTI, VZNIKÁ AŽ POSTUPNÝM VYHODNOCOVÁNÍM A PŘIŘAZOVÁNÍM DÍLČÍCH (MÍSTNÍCH) PODNĚTŮ. PO PROKRESLENÍ ZÁKLADNÍCH TVARŮ A DETAILŮ PAPÍR OTOČÍ (RELIÉF JE Z DRUHÉ STRANY VYSTOUPLÝ, PRO HMAT ZŘETELNĚJŠÍ) A LINEÁRNÍ KRESBU VYBARVUJE.SEDÍ NA MALÉ ŽIDLIČCE, VELKOU ČTVERCOVOU DESKU MÁ Z JEDNÉ STRANY POLOŽENOU NA ŽIDLI, Z DRUHÉ OPŘENOU O KOLENA, VEDLE SEBE KRABIČKU S PASTELY. KAŽDÁ BARVA MÁ PŘESNÉ MÍSTO, MOKRÝ OKR JE ŠESTÁ KŘÍDA V PRVNÍM PLATU. KDYŽ SI KOUPÍ NOVOU BARVU, PORADÍ SE S NĚKÝM, KDO UMÍ BARVY POPSAT. ("POPSAT BARVY NENÍ LEHKÉ, NE KAŽDÝ VIDÍCÍ TO DOKÁŽE.") PRO KAŽDOU VYMYSLÍ SVŮJ VLASTNÍ, KRÁTKÝ A VÝSTIŽNÝ NÁZEV - KANÁREK, LILEK, MLADÉ OSENÍ. PASTELKU MUSÍ PO POUŽITÍ VŽDY VRÁTIT NA PŘESNÉ MÍSTO. KDYŽ SE CHCE UJISTIT, JESTLI BARVU ULOŽILA SPRÁVNĚ, PŘEČTE SI POPISEK NAPSANÝ BRAILLOVÝM PÍSMEM. KRESBY PAVLY FRANCOVÉ PŮSOBÍ PROSTĚ, HMOTNĚ A SEBEJISTĚ, PODOBNĚ JAKO ZLIDOVĚLÉ OBRÁZKY JOSEFA LADY, JOSEFA ČAPKA NEBO ZDENKA SEYDLA. ČÁRY VŽDY SPOJUJÍ DVA VZDÁLENÉ BODY, MAJÍ JASNÝ ZAČÁTEK A JASNÝ KONEC, ROZDĚLUJÍ PLOCHU PAPÍRU NA LOGICKÉ ČÁSTI, NA POLE MOŽNÝCH BAREVNOSTÍ. K VYBARVENÍ PLOCH POUŽÍVÁ OLEJOVÉ PASTELY GIACONDA. JSOU SUCHÉ, NEULPÍVAJÍ NA PRSTECH, MŮŽE NA NĚ SAHAT BEZE STRACHU, ŽE OBRÁZEK ROZMAŽE NEBO POŠPINÍ. NAVÍC JSOU JEMNĚ ODSTÍNĚNÉ, DOBŘE SE MÍCHAJÍ A PŘEKRÝVAJÍ, NEVADÍ JIM DROBNÉ NEPŘESNOSTI. PO FORMÁTECH KANCELÁŘSKÝCH PAPÍRŮ SE POUŠTÍ DO VĚTŠÍCH A VĚTŠÍCH PLOCH. MALUJE NA SILNÉ PAPÍRY S VÝRAZNOU STRUKTUROU, KRESLÍ BÍLOU KŘÍDOU, V POSLEDNÍ DOBĚ EXPERIMENTUJE S PODMALBOU. ROZMYVATELNÝMI PASTELKAMI ZALOŽÍ BAREVNÉ POZADÍ, DO NĚHO PROTLAČÍ RELIÉFNÍ KRESBU, KTEROU NAKONEC VYBARVUJE. "SEN. PLAVALA JSEM PO VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ, TO BYLO HODNĚ ZVLÁŠTNÍ, CELÉ NÁMĚSTÍ ZATOPENÉ KRYSTALICKY PRŮZRAČNOU VODOU PLNOU SLUNEČNÍCH PAPRSKŮ, SKALICOVĚ MODRÁ OBLOHA. VODA SE STŘÍBRNĚ TŘPYTILA, BYLO ÚPLNĚ PŘIROZENÉ, ŽE VŠICHNI NA TOM VÁCLAVÁKU PLAVALI. JÁ PLAVALA ZE SLEPECKÉ KNIHOVNY V KRAKOVSKÉ ULICI NAHORU K MUZEU, DO STANICE METRA, ELEGANTNÍM POHYBEM KOLEM SKOSENÉHO ROHU BÝVALÉHO DOMU MÓDY. VIDĚLA JSEM AŽ NA DNO, KAŽDOU DLAŽEBNÍ KOSTKU, ŽASLA, JAK JE TEN VÁCLAVÁK KRÁSNĚ VYDLÁŽDĚNÝ. A VŠICHNI LIDÉ BYLI OMYTÍ, ČISTÍ, LADNĚ A BEZE SPĚCHU SE POHYBOVALI. A VODA PŘESNĚ OPISOVALA, CO BYLO NA DNĚ, STOUPALA DO KOPCE A Z KOPCE, KLESALA DOLŮ PO SCHODECH DO METRA, STUPÍNEK PO STUPÍNKU." NOVÉ NÁMĚTY PRONÁSLEDUJÍ PAVLU FRANCOVOU NEUSTÁLE, KDEKOLI SE JÍ HONÍ HLAVOU BARVY A OBRAZY. OBRAZY, KTERÉ SE VYTRVALE VRACEJÍ, SI ZAČÍNÁ VNITŘNĚ DOTVÁŘET. V PŘEDSTAVÁCH MŮŽE SE VZNIKAJÍCÍM OBRÁZKEM POHYBOVAT, PROHLÍŽET SI HO JAKOBY ZE VŠECH STRAN, ZKOUŠET NOVÉ BAREVNÉ KOMBINACE. K MALOVÁNÍ PŘISTUPUJE AŽ S HOTOVOU PŘEDSTAVOU. PODNĚCUJE JÍ ČETBA, ROZHLASOVÉ VYSÍLÁNÍ, SETKÁNÍ S LIDMI. MALUJE DĚTSKÉ A POHÁDKOVÉ MOTIVY, STROMY A ROSTLINY, ZVÍŘATA, NADPŘIROZENÉ BYTOSTI. DRUHÝM - JEŠTĚ BOHATŠÍM A ZŘEJMĚ NEVYČERPATELNÝM - ZDROJEM INSPIRACE JE JEJÍ VNITŘNÍ BAREVNÉ VIDĚNÍ. NĚKTERÉ PASTELY VYPADAJÍ JAKO ABSTRAKTNÍ KOMPOZICE, ALE JSOU PŘESNÝM ZÁZNAMEM SPATŘENÉ SKUTEČNOSTI. ZOBRAZIT VNITŘNÍ PŘEDSTAVY JE PODOBNĚ OBTÍŽNÉ JAKO NAKRESLIT VĚRNOU PODOBIZNU. VŠECHNO, CO PAVLA FRANCOVÁ NAMALUJE, MÁ V JEJÍ MYSLI KONKRÉTNÍ PODOBU, JASNÉ TVARY A BAREVNOST. SVÉ OBRÁZKY NIKDY NEUVIDÍ. JAKOU MÁ JISTOTU, ŽE ODPOVÍDAJÍ JEJÍ PŘEDSTAVĚ, ŽE SE SHODUJÍ S JEJÍM VNITŘNÍM VIDĚNÍM? "MOHU POPSAT, JAK HMATOVÉ KRESBY A PASTELY VZNIKAJÍ. JE TO, JAKO KDYBYCH VYTVÁŘELA STEJNOU VĚC NA DVOU RŮZNÝCH MÍSTECH. KDYŽ KRESLÍM NA PAPÍRU, TAK SI UVĚDOMUJI, JAK JE MÁ RUKA NEDOKONALÁ, ŽE SE MI PODAŘÍ VYJÁDŘIT SOTVA DESETINU Z TOHO, CO VIDÍM. DRUHÝ OBRAZ ALE VZNIKÁ SOUČASNĚ V MÉM VĚDOMÍ. ZE ZAČÁTKU JE TAKÉ ÚPLNĚ PRÁZDNÝ. POTOM SE ČISTÁ PLOCHA STÁLE VÍCE ZAPLŇUJE, A KAŽDÝ TAH, KTERÝ UDĚLÁM NA PAPÍRU, SE OPAKUJE I NA MÉ VNITŘNÍ OBRAZOVCE. NAMALOVANÝ OBRÁZEK JE TEDY JENOM PŘIBLIŽNÝM ODRAZEM VNITŘNÍHO OBRAZU." PAVLA FRANCOVÁ JE VŠESTRANNĚ (POHYBOVĚ, VÝTVARNĚ, HUDEBNĚ, LITERÁRNĚ) NADANÁ. OKAMŽIK, SDRUŽENÍ PRO PODPORU NEJEN NEVIDOMÝCH, VYDAL V ROCE 2002 KNÍŽKU TŘÍ NEVIDOMÝCH AUTORŮ - HLUCHOSLEPÉHO JANA JAKEŠE, MIROSLAVA MICHÁLKA A PAVLY FRANCOVÉ. HMATOVÉ PROHLÍŽENÍ BONSAÍ UMOŽNÍ NEVIDOMÉ HRDINCE PAVLINY AUTOBIOGRAFICKÉ POVÍDKY POCHOPIT PODOBU SKUTEČNÝCH (NIKDY NESPATŘENÝCH) STROMŮ. SETKÁNÍ S INDICKÝM OCEÁNEM JÍ PŘINESE DALŠÍ FANTASTICKÝ ZÁŽITEK. KDYŽ NA PÍSČITÉM BŘEHU ZJISTÍ, ŽE MŮŽE HRANICI MOKRÉHO PÍSKU SPOLEHLIVĚ SLEDOVAT NOHAMA, ROZBĚHNE SE V NOCI DVOJÍ TMOU DO NEZNÁMA. "POPRVÉ VE SVÉM ŽIVOTĚ B̧ŽELA ZCELA SAMA! BYLO TO NOVÉ A ZVLÁŠTNÍ. ZJISTILA NAPŘÍKLAD, ŽE V DANÉM OKAMŽIKU JE BEZ PŘÍTOMNOSTI SPOLUBĚŽCE MNOHEM SILNĚJŠÍ. PRAVDA, SILNĚJŠÍ BYLO I POČÁTEČNÍ STÍSNĚNÍ A MÍRNÉ MRAZENÍ PO TĚLE, ALE SILNĚJŠÍ BYLA I POSTUPNĚ SE DOSTAVUJÍCÍ ÚLEVA A RADOST Z VOLNOSTI. POPRVÉ ZAKOUŠELA, JAKÉ TO JE, O TYTO CHVÍLE SE NEDĚLIT A TAK JE NEROZMĚLŇOVAT. SNAD V TOM BYL I KUS SOBECTVÍ, ALE BYLO TO TAK VZÁCNÉ A NEPŘEDVÍDANÉ... MOHLA POPRVÉ POTKAT A POZDRAVIT SOUČASNĚ VŠECHNY ČTYŘI ŽIVLY - Z JEDNÉ STRANY NEKONEČNOU HUČÍCÍ VODNÍ PLOCHU, JEJÍŽ VĚČNÉ PŘEVALOVÁNÍ VNÍMALA TÉMĚŘ FYZICKY; V UŠÍCH A VE VLASECH VÍTR, KTERÝ JI SPOLEČNĚ S VODNÍM DUNĚNÍM SPOLEHLIVĚ ODDĚLOVAL OD VŠEHO OSTATNÍHO; POD NOHAMA PEVNÁ ZEM JAKO PŘIPOMÍNKA TOHO, KDE JE A Z JAKÉHO DŮVODU; A NA§KONEC JEŠTĚ ŠIROKÁ NOČNÍ OBLOHA NAD HLAVOU, KTEROU VE SVÉM ZBYSTŘENÉM VNÍMÁNÍ VNÍMALA JAKO SPOJNICI S TEPLÝMI PAPRSKY SLUNCE. S PŘIBÝVAJÍCÍM OBEZNÁMENÍM SE S MÍSTNÍMI POMĚRY A POZNÁVÁNÍM MÍSTNÍCH ZVYKLOSTÍ SE ZAČALA NA POBŘEŽÍ VYDÁVAT ZA BĚHEM I PŘES DEN, NEBOŤ SE UKÁZALO, ŽE JE TO OPRAVDU LIDUPRÁZDNÁ KONČINA. A TAK SE K NÍ ČTVRTÝ ŽIVEL HLÁSIL I VE SVÉ RYZÍ PODOBĚ, KDY HO S PLNOU JEHO INTENZITOU VNÍMALA NA TĚLE I VE TVÁŘI. V TAKOVÝCH BEZČASÝCH CHVÍLÍCH MĚLA POCIT, ŽE VSTOUPILA DO KRUHU ČTYŘ ŽIVELNÝCH SIL A ŽE KROMĚ NICH UŽ NEEXISTUJE NIC DALŠÍHO. VNÍMALA BLÍZKOST NEPORUŠENÉ PODSTATY A PROSTUPOVAL JI NESMÍRNÝ VDĚK ZA TOTO PŘIZVÁNÍ. Z TAKOVÝCH SETKÁVÁNÍ SI V SOBĚ ZPÁTKY PŘINÁŠELA KROMĚ RADOSTI TAKÉ POCIT POKORY NAD VLASTNÍ NEPATRNOSTÍ - A VELKÝ VNITŘNÍ KLID. PŘEMÝŠLELA, JAK JE TO S MOŘEM... A ŘÍKALA SI, JAKÉ ODLIŠNÉ PROJEVY MŮŽE MÍT JEDNA PODSTATA A DO JAKÉ HARMONIE JE DOKÁŽE PROPOJOVAT, PŘESTOŽE JEJICH VNITŘNÍ DYNAMIKA A TEP JSOU TAK ODLIŠNÉ. UŽ NAVŽDY ZŮSTÁVÁ V ÚŽASU VDĚČNÁ ZA POZNÁNÍ VODNÍHO ŽIVLU, ZA TO, JAK JI PŘIJAL A CO VŠECHNO JÍ ZA KRÁTKOU DOBU DAL. DĚKUJE TAKÉ OSTATNÍM ŽIVLŮM, KTERÉ JÍ DOVOLILY VSTOUPIT A VČLENIT SE MEZI NĚ V DŘÍVE NEPOZNANÉ BLÍZKOSTI. JIŽ NAPOŘÁD SE OCEÁN ŘADÍ MEZI JEJÍ PŘÁTELE, BYTOSTI, KTERÝCH SI VÁŽÍ PRO JE§JICH KRÁSU A MOUDROST. BĚH JI DOVEDL K NOVÝM OBJEVŮM, KTERÉ JÍ NEUMOŽŇUJÍ ZASTAVIT SE A ZŮSTAT TÍM, KÝM BYLA DŘÍVE." JIŘÍ HŮLA, 2004 *** PAVLA FRANCOVÁ NESPÁNEK A VINNOST VYŠLA Z DOMU NA ULICI, A MODRÁ SE STALA. KOLEM JEJÍ DOBOVNÍCI, A MODRÁ JI HŘÁLA. KEŘE PODALY JÍ KVĚTY, MODRÁ SE S NÍ SMÁLA. LIDÉ PODALI JÍ VĚTY, MODRÁ ZMLKLA, NASLOUCHALA. V UŠÍCH DAV A ONA V NĚM, MODRÁ ÚZKOST POCÍTILA. ROZLET ZA ŠEĎ VYMĚNĚN, MODRÁ UTOPIT SE CHTĚLA. PLAVAT VPŘED, A PŘITOM V SOBĚ, MODRÁ ZELEŇ UVIDĚLA. NEŘADIT JEN PO PODOBĚ, MODRÁ K TICHU POSPÍCHALA. DOTKNOUT SE A NALÉHAVĚ, MODRÁ NA TRÁVU SI LEHLA. VYSLOVIT, CO BUŠÍ V HLAVĚ, MODRÁ, DÍKY ŽES MĚ VEDLA. (1994) *** Arthur Rimbaud: Samohlásky A čerň, E běl, I nach, U zeleň, O modř tónů! Já jednou prozradím vznik samohlásek světu. A, tmavé tílko much bzučících kol stok v letu, zátoka temnoty, kovový klobouk zvonu. E, alabastr par a stanů, chvění květů, třpyt pyšných ledovců, těch bílých faraonů. I, nach, krev chrlená za usedavých stonů, smích krásných vzteklých rtů, stud kajících se vznětů. U, kruhy, kmity vln zelenajících moří, mír pastvin se stády za bukolických zoří, mír vrásek vyrytých od alchymie v líc. O, trouba poslední, bouřící jako hrana, o, ticha Anděly a Světy křížovaná, Omega, siný svit dvou jejích zřítelnic! přeložil Svatopluk Kadlec *** Charles Baudelaire: Vztahy Je chrámem příroda s živými pilíři, jež slovy zmatenými někdy zahovoří; v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří, jež na něj důvěrně svůj pohled zamíří. Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí v jednotě hluboké, dálné a temnotné, rozsáhlé jako noc a jako světlo dne, tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si. Jsou vůně některé svěží jak dětská těla, jak louky zelené, sladké jak oboe, bohaté, vítězné či porušené zcela, v nichž nekonečných věcí rozpěti se skrývá, jak ambra, kadidlo, mošus a benzoe, ze kterých extáze smyslů i ducha zpívá. přeložil Karel Čapek *** Sergej Ejzenštejn Zkoumáme-li však bedlivěji všelijaké ty soustavy "absolutních" souvztažností, jejichž ukázky jsem uvedl v předcházející stati, poznáme, že všichni jejich autoři téměř ustavičně mluví vlastně ne o proklamovaných "absolutních souvztažnostech", ale o obrazech, s nimiž je osobně spjata ta či jiná barevná představa. A z této rozmanitosti obrazných představ také vyplývá rozmanitost ve "významu", který připisují téže barvě různí autoři. Rimbaud velice rázně začíná nomenklaturou tabulky absolutních souvztažností: "A - čerň, E - běl" atd. Ale už v druhém verši sám praví: "já jednou vypovím váš různý vznik a druh." A dál opravdu "vypovídá" nejen o vzniku svých vlastních, osobních souvztažností zvuků a barev, ale i o principu, jak k podobným souvztažnostem dochází u kteréhokoli autora. Následkem osobní Rimbaudovy životní a emocionální zkušenosti patří každá samohláska k určité řadě obrazných komplexů, jimž nechybí ani barevný princip. I - není jen prostě červená barva: "I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh" U - není pouhá zelená barva: "U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly, mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí prst alchymie pilným čelům vševědů;" (Vzpomeňme si, že Lafcadio Hearn připisuje podobu "vetchého vrásčitého Řeka" - písmeni X, atd.) Zde barva není nic jiného než impuls pro podmíněný reflex, impuls, který uvede do pohybu ve smyslech a paměti celý komplex, do něhož kdysi patřil. Ostatně je rozšířeno mínění, že Rimbaud psal své "samohlásky" pod dojmem vzpomínek na dětský slabikář. Jak známo, v slabikářích jsou velká písmena a vedle nich obrázky předmětů a zvířat, jejichž názvy začínají příslušným písmenem. Písmeno se zapamatuje pomocí názvu předmětu nebo zvířete. Rimbaudovy Samohlásky jsou pravděpodobně udělány podle tohoto "obrazu a způsobu". Rimbaud ke každému písmeni rovněž přikládá "obrázky", s nimiž se mu váže to nebo ono písmenko. Každý obrázek je v jiné barvě, a tudíž určité barvy jsou spojovány s určitými samohláskami. Docela tak tomu je i u ostatních autorů. Úryvek z eseje Vertikální montáž III (O stavbě uměleckého díla, Československý spisovatel 1963, s. 73-74, přeložil Jiří Taufer) *** Sergej Ejzenštejn A dále (Karl von Eckartshausen, autor knihy Klíč k tajemství přírody) píše: "Teorie hudby pro zrak. Jako v melodramu musí být tóny hudby v souladu se slovy autora, tak i barvy se musí vázat se slovy. Aby to bylo snadněji pochopitelné, uvedu zde jako příklad píseň, na niž jsem zkomponoval skladbu bareva kterou doprovázím na svém hudebním nástroji pro zrak. Zde je: Slova: Děvenka malá, osiřelá. Tóny: Žalostné tóny flétny. Barvy: Olivově zelená, smíšená s růžovou a bí§lou. Slova: Ke kvítkům lučním se nakláněla. Tóny: Zvyšují se veselé tóny. Barvy: Zelená, smíšená s fialovou a bledě žlu§tou. Slova: Žalostně pěla, jak pěnkavička. Tóny: Řada tichých, rychlých a zvyšujících se tónů, jež náhle utichnou. Barvy: Tmavomodrá s rudou a žlutě zelenou. Slova: Vyslyšel pánbůh sirotečka. Tóny: Vážné, majestátní, hlasité. Barvy: Modrá, červená a zelená, žíhané žlutou a purpurovou barvou, jež přecházejí v světle ze§lenou a bledě žlutou. Slova: A slunce svůj paprsek tenký. Tóny: Vznešené basy, střední tóny, tu a tam se poněkud zvyšující. Barvy: Jasně žluté barvy, smíšené s růžovou a pře§cházející v zelenou a světle žlutou. Slova: Hodilo k nožkám fialenky. Tóny: Tiché, klesající, hluboké tóny. Barvy: Fialová, smíšená s různými zelenými barvami. To postačí, abych dokázal, že i barvy jsou s to vyjadřovat duševní hnutí..." Náleží-li tento příklad, jak patrno, k těm, které jsou neznámé, pak uvedu další, který naopak patří k nejznámějším: je to proslulý "barevný" sonet Artura Rimbauda Samohlásky (Voyelles), který tak dlouho a tak mnohé mysli vzrušoval svým schématem souvztažnosti barev a zvuků: A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh. A, černý korzet, plný rudých much, jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek, zátoka stínů, E běl stanů, čirý vzduch, šíp ker a bílých králů, chvění vrásek; I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek ve hněv, anebo kajícný bludný kruh. U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly, mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí prst alchymie pilným čelům vševědů; O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla, jímž poletují planety a archandělská křidla. O, modrý paprsek jejího pohledu. (přeložil Vítězslav Nezval) Časově jsou mu velice blízké tabulky René Ghila (En Méthode á l´Oeuvre, 1891). S Rimbaudem se však v mnohém rozcházejí: O, ou, iou, oui: od hnědé a černé až k rezavé. ô, o, io, oi: červená. â, a, a, ai: rumělka. e, eu, ieu, eu, eui: od růžovooranžové až ke zlaté, zelené. u, u, iu, u, ui: žlutá, zlatá, zelená. e, e, é, e, ei: od bílé ke světlému blankytu. ie, i, ié, î, i: od blankytné k azurové až černé. Poté, když Helmholz zveřejnil výsledky svého bá§dání o souvztažnosti hlasových a instrumentálních odstínů, Ghil své tabulky "zpřesnil", doplniv je i souhláskami, odstíny hudebních nástrojů a úplným katalogem emocí, představ a pojmů, jež prý jsou jejich absolutními ekvivalenty. Max Deutschbein ve své knize o romantismu (Das Wesen des Romantischen, 1921) považuje "syntetizaci různých smyslových oblastí" za jeden ze základních znaků v tvorbě romantiků. To plně potvrzuje A. W. Schlegel (1767-1845), u něhož znovu nacházíme podobnou tabulku souvztažnosti samohlásek a barev (Henry Lanze, The Physical Basis of Rime, 1931): "A - odpovídá jasně světle červené (das rote lichthelle) a označuje mládí, přátelství, jas. I - odpovídá blankytné modři, symbolizujíc lásku a upřímnost. O - purpurová barva, Y- fialová a U - ultramarin." Jiný romantik, poněkud pozdější doby, výborný znalec Japonska Lafcadio Hearn ve svých Japon§ských listech (The Japanese Letters of Lafcadio Hearn, 1911) věnuje této otázce rovněž nemálo pozornosti, i když se nepouští do podrobných "klasifikací" a dokonce odmítá všeliké snahy vzdávat se bezprostřednosti za cenu systemizace v tom směru. (Kritika Simondsovy knihy In the Key of Blue) v dopise ze 14. června 1893.) Zato čtyři dny předtím psal svému příteli Basilovi Hallovi Chamberlainovi: "Ve svém posledním dopise jste se projevil jako pravý umělec. Váš zvyk popisovat barvy hudebními termíny ("hluboký bas jednoho z odstínů zeleně atd.) mne uvedl v nadšení." A ještě několik dní předtím se v téže věci rozplýval v nadšeném chvalozpěvu: "Připouštíte-li, že slova mohou být ohyzdná, musíte zároveň připustit i krásu jejich fyziognomie. Pro mne mají slova barvu, tvar, povahu; mají tváře, chování, gestikulaci; jsou náladové i výstřední; mají své odstíny, tóniny, individuality." Dále, vyčiniv redakcím časopisů za to, že mají námitky proti jeho stylu a způsobu psaní, říká, že ostatně mají pravdu, když tvrdí, že "čtenáři vůbec necítí slova tak jako vy. Nemusí vědět, že vy písmeno A vnímáte světle růžově a písmeno E bledě modře. Nemusí vědět, že ve vaší představě souzvuk KH má plnovous a nosí turban, kdežto že počáteční X je dospělý Řek s vráskami v obličeji" atd. Ale hned nato se Hearn pustil do svých kritiků: "Proto však, že lidé nedovedou vidět barvu slov, odstíny slov, tajemná a příznačná hnutí slov, proto, že nejsou s to slyšet šeptání slov, šum průvodů slov, zvuky fléten a bubnů slov, proto, že jsou necitliví k fosforeskování slov, k měkkosti a tvrdosti slov, k suchosti nebo šťavnatosti, k mihotání zlata, stříbra, mosazi a mědi ve slo§vech - máme se snad kvůli tomu vzdát pokusů přimět je poslouchat, přimět je vidět, přimět je cítit slova?" (Dopis z 5. června 1893.) V jiném dopise se zmiňoval o proměnlivosti slov: "Zcela nedávno jsem řekl, že se podobají malým ještěrkám, schopným změnit své zabarvení podle situace, v níž jsou." Tato Hearnova přejemnělost ovšem není náhodná. Jistý podíl na ní má jeho krátkozrakost, jež zvláště přiostřila tyto stránky jeho vnímání. Úryvek z eseje Vertikální montáž I (O stavbě uměleckého díla, Československý spisovatel 1963, s. 42-46, přeložil Jiří Taufer) *** Daisy Mrázková: Text a ilustrace Píše-li výtvarník, má to ulehčené. Může se řídit barvou. Slova může řadit k sobě, jak potřebuje podle barvy. Jak se do takového textu dostane smysl, to bůh suď. Ale bývá tam. Slova mají barvu podle písmen, ze kterých se skládají. Písmena totiž mají barvu. Jsou: šedá (od nejtmavšího po nejsvětlejší): V, R, Y, X, P, O, S skleněná: G (nahnědle), J (jasnější], A, I (chladnější), U fialová: B, F (teplejší) zelená: L (vodově), T, E (světle) žlutobílé: C (někdy až bílé) oranžové: N červené: M cihlové: H hnědé: K (nudně, podobně jako P je nudně šedé. Nemůže byt nudnějších slov než kop, kopá, kopati...) vodové: W rezavé: Z Zvláštní situaci má CH. Je zároveň světle šedé i tlumeně cihlové, asi jako poloprůsvitný křemen. Také R má zvláštnost: není jednolité, nýbrž složené z mnoha částeček - vypadá asi jako hrst broků. To je tedy stavivo. Nepřeberné, vábné. Slova mají barvu hlavně podle prvního písmene, ale podle ostatních také. Tak například když chci vylíčit suchý les, plný praskajících větviček (mám přesnou představu o tom místě, byla jsem tam), použiji slov světle šedých, též několik slov tmavošedých, hnědošedých a modrošedých. Takových slov je množ§ství, vybírám tedy podle významu, aby to bylo srozumitelné: P, V, K, R, S, O POROST, SUCHÝ POROST, PRASKOT, PRACH, VĚTVE, VESKRZE, KŮRA, CHRASTÍ, PAŘEZ, PAVOUCI, SUK... Napíšu třeba: VYPRAHLÉ VĚTÉVKY PRASKALY nebo POLOVYSOKÉ VY§SCHLÉ KŘOVISKO nebo SKRZ PICHLAVÉ SOUŠKY nebo SUCHÉ JEHLIČÍ SE SYPALO. Kdybych napsala: Místo bylo plné suchého jehličí, byla by ta věta zbytečně načervenalá a nehodila by se mi tam. O vodě, a aby bylo znát, že tam byl stín a klid a chládek: L, T, E, I, J JETEL, LET, LÍN, LEN, LETNĚ, NULA, LUNA, TLÍ, LÍTO, LIST, LEJE... LEŽEL LÍNĚ V JETELI, VODOU LETĚL STÍN, STULENÉ LUPENY. Pískově žluté písmeno není, nahrazovat je něčím se nehodí. Musím tedy žlutý písek vždycky popsat slovně - nevadí to příliš - význam slova navodí představu barvy také dost rychle (jen o stupínek později). Je to ale pracnější. Měla bych popsat například toto: cestička vede trávou do lesa (jehlična§tého), v lese je dřevěná bouda, jež má otevřené okénko, kterým dovnitř proudí sluneční světlo. Kdybych se ohlížela jen na barvu hlásek, muselo by stačit, kdy§bych napsala: TTTTTTTTTT (tráva) patopatopatopatopatopato (pěšinka) KKKKtrotrotrotritri (stromy - kmeny a větve) KRA-PRO-RU-PRE-KOR-KO (hnědá bouda z prken, sbitá hřebíky - čtyři slabiky pro stěny, dvě pro střechu) ooo (otevřené okénko) nú (proud slunečního světla) Tak psát ovšem nemohu, chci-li, aby ml bylo rozuměno. Ale aspoň si do textu dám co nejvíc těch písmen, a nikdo ať se tomu nediví. A nikdo ať mi neříká, že Modřany jsou modré; pro mne jsou červené. A nikdo ať mi neříká, že je nějaký rozdíl mezi 1560 a 1650; pro mne je to vždycky šedorůžově (růžovošedé). A nikdo ať neříká, že malíři jsou blázni; vždyť oni jsou jen věrní svým barvám. Zlatý máj 1971, č. 4, s. 243-244 *** Pavla Francová Co si pamatuji, tak všechno, co ke mně přicházelo jako informace, vnímám přes barvu. Jinou zkušenost nemám, proto se mi to těžko popisuje, a moc mě překvapilo, když jsem jako dítě zjistila, že ostatní lidé svět takto nevnímají. Když jsem jim říkala, že Tomáš je zelené jméno, tak tomu nerozuměli. Všechna známá osobní jména mají pro mne stálou barevnost. Proč, tomu nerozumím, není to moje volba. Všichni Jirkové jsou stejně modří. Podobně měsíce nebo dny v týdnu. Pondělí? Nebude to asi moc pestré, i když pro mne ano, jen se mi na přesné vyjádření těžko hledají slova. Pondělí je teple hnědočervené, není to jednolitá barva, a je v ní dost pohybu. - Úterý je trošku do mokrého béžového písku, ze kterého prokmitává malinko oranžové. Blíží se barvě čísla dvě, jenom je hutnější než dvojka. - Středa vypadá jako sníh, na kterém leží stín. Je to velmi neprostupná barva. - Čtvrtek má v sobě intenzivní zdroj světla, vyzařuje ven, je teplehnědý, ale jsou v něm odstíny červené a oranžové. Je stejný jako číslo osm. - Pátek je dosti černý, ale není celistvý, cítím v něm prostorovost. Možná tam tepe fialová. - Sobota je malinko jako středa, jenom místo stínu je v té bělobě trošku žluté. Je to neprostupná barva. - A neděle? Neděle je krásně modrá, mocně vyzařuje ven. Barvu neděle mám ráda, je stejná jako barva čísla tři. Barevné představy možná mají nějaké kořeny. Když jste mluvila o pátku, řekla jste, že je dost černý, a běžně se přece říká černý pátek. Řídí se barevné přiřazení nějakými obecnými zákonitostmi, nebo je dáno jenom vaší osobní historií? Seznámila jsem se s jedním člověkem z Chorvatska, je vidící, a vnitřní barevné vidění má velice podobné. Pro některé věci máme sice každý ty své brejličky trochu jinak nasazené, ale když jsme své asociace a představy detailně srovnávali, viděli jsme spoustu věcí v úplně stejných barvách a odstínech. Jako kdybychom hleděli na jeden společný zdroj. Jak si pomocí barev můžete zapamatovat telefonní čísla? Vidím je jako barevný obraz, který až druhotně dekóduji k jednotlivým číslicím. Sešla jste se ještě s někým, kdo vnímá a uvažuje podobně? Mezi nevidomými ne, ale kdysi jsem měla na toto téma rozhovor v Mladém světě. Překvapilo mě, kolik jsem dostala dopisů. Někteří čtenáři psali, že měli stejné vidění v dětství, a že na ně zapomněli, jiní, že mají dodneška svou barevnou abecedu. A jeden borec mi dokonce poslal úplný rozpis své barevné abecedy, a požádal mě o totéž. Vůbec jsme se nekryli. Připomněla jste mi sonet Arthura Rimbauda Samohlásky. A? Velmi vzdušná růžová barva. Arthur Rimbaud říká čerň. Tak to vůbec ne. - E je také vzdušná, světle zelená. V sonetu stojí bílá. I - hnědočervená, hutná barva. Tady se nejvíc shodujete, básník tvrdí nach. O samo o sobě je dosti neutrální, průzračná běloba. Podle Arthura Rimbauda by mělo být modré. U? U je holubičí šeď. Určitě má něco společného s nějakými vodami. Připadá mi, že snaha uchopit barvy do slov je omezená už v základech. Slova příliš jasně definují, ale barva má navíc i vlastnosti, pro které v jazyce nenacházím vyjádření. Popisem, ale i obrázkem, se ke svému cítění barev vždycky jenom přibližuji. Když namaluji své telefonní číslo, tak to není moje telefonní číslo, jak já ho vnitřně vidím, je to jen barevná variace na téma mé telefonní číslo. - Barvy v mém telefonním čísle zůstávají sice stále stejné, stejné je i jejich prostorové uspořádání, ale: v únoru a březnu roku 2000 jsem byla v Africe. V době jihoafrického léta jsem prožívala mimořádně silné období se spoustou nejrůznějších zážitků - a najednou - ze dne na den - se mi ten březen v mém vnitřním vidění proměnil. Z nijaké růžovofialové barvy nádherně zmodral. A nejen to, ovlivnil tím i barevnost sousedních měsíců, dubna a února. To byla pro mne docela rána, až do té doby jsem si totiž myslela, že je ten systém neměnný, že mám jenom roli pozorovatele. Barevná soustava reaguje na mé prožitky, ale asi jen pomalu a velmi vzácně. Je to tedy dynamický systém? Určitě. Číslice nula má jinou barevnost, když je sama, než mezi dvěma dvojkami. Jednička má určitě charakteristické rysy, které jsou v kontextu s dalšími číslicemi potlačeny,sedmička mezi dvěma trojkami je jiná než sedmička mezi pětkou a šestkou. A tak dále. To připomíná práci na obraze. Když malíř namaluje v levém dolním rohu zelenou skvrnu, vyvolá tak změny na dalších a dalších místech, přímo řetězovou reakci. Jaký máte vztah k hudbě? Mám ji ráda, ráda zpívám, brnkám na kytaru, stále víc mě to táhne ke klasice, k vystoupením velkých orchestrů v krásných prostorech, ale žádné pevné propojení mezi hudbou a barvami nepozoruji. Tóny houslí nebo klavíru pro mne nemají jednoznačnou barevnost. Když ale poslouchám hudbu, která mi připadá krásná, a která mě povznáší, tak mi automaticky začnou plynout barevné obrazy. Často to jsou nějaká velká prostranství, ale i konkrétní krajiny. To, co vnitřně vidíte, nemůžete porovnat se skutečností. Třeba ty vaše krajiny, krajinami - tak jak je my vidící vnímáme - ani nejsou. Popisujete je metaforicky, přirovnáním k něčemu, co má pro vás možná jinou hodnotu než pro mne. Mají formát, nebo jsou neomezené? Tak i tak. Vidím třeba nějaký potok, který protéká loukou, je tam zajímavě umístěná skála, poblíž začíná lesíček, ale má to zvláštní atmosféru. Vidím tam sluníčko, cítím chládek. A nebo vidím všechno jakoby z dálky, z většího nadhledu, pásma hor na obzoru, dívám se z hory dolů do údolí. Takže jsou ty představy reálné? Já si myslím, že ano, ale nikdy nebudu mít jistotu, že to, co vidím, je podobné tomu, co vidíte vy. Kde berete náměty? Připadá mi, jako kdyby ve mně neustále běžel nějaký vizuální kanál, kde pořád něco dávají, stále vidím nějaké obrazy. Některé jsou tak urputné, že mě v noci probudí. Ty musím nakreslit. Vím, že když to neudělám, tak se dál nepohnu. A někdy se na to nekonečné vysílání dívám jenom tak, třeba když dlouho jedu tramvají. Jeden urputný námět? Dlouho se mi takhle vracel obraz kapradiny. Viděla jsem ji jakoby z podhledu. Rostla v nějakém nočním lese, za ní prosvítal obrovský kruh Měsíce, kolem byly staré pařezy. Kapradina celý ten výjev zacláněla. Tmavé, fialovočerné pozadí postupně přecházelo do zářivého kotouče s červenou obrubou. To jsem přece musela nakreslit. Z rozhovoru s Jiřím Hůlou, 17. 1. 2002 *** Miroslav Koval "Zrak je prvotní. Teprve když zrak chybí, člověk si všimne, jak úžasné jsou další smysly." (Pavla Francová) Člověka posílí překážka, kterou překoná. Malířka Pavla Francová očima nevidí. O to naléhavěji vidí v představách a v bdění, i ve spánku má barevné sny. Zná barvy z dětství, kdy je vnímala v tvarově neurčitém nejbližším okolí, a proto je pro ni barva rozhodující. Tvary poznává hmatem. Co je na dosah, co dá se rukou prozkoumat a následně v mysli uspořádat, je jí zdrojem tvarosloví. Čeho se dotknout nemůže nebo čemu se dotykem porozumět nedá, tam všude je odkázána na svědectví vidících. I to, jak vypadá kresba, kterou právě dělá, dovídá se od nich. Bez zrakové kontroly procesu kreslení zůstává její tvar přirozeně volněji vymezený. Drobnými detaily protlačované kresby ho vyhledává. Linie tvarů jsou jí rozvrhem, orientační sítí obrazu světa, ve kterém stavy i věci, písmena, slova, dny i čísla, podoby lidí i jejich jména mají svou jedinečnou barevnou povahu. Co je tu tedy smyslem a jádrem výpovědi? Je jim zjitřené a neodbytné prožívání nové barevné skutečnosti, ostře viděné vnitřním zrakem Pavly Francové. Je zprávou o zkušenosti nám nedostupné.Obraz nám ukázaný je jenom odrazem ostrého obrazu pravého, který Pavla obývá. Tak jako ona vnímá námi viděné zprostředkovaně, my nahlížíme do jejího světa skrze jeho neúplné zrcadleni a jejího skutečného vnitřního obrazu se můžeme pouze docítit. Platí ale obecně, že všechno, co je naším obrazem vtělené, je jen odleskem nedosažitelného snu, kterému se svým tvarem pokoušíme přiblížit. Jinak nebylo by třeba slov, co je úplné, mluví samo vlastní řečí. A přece stojí to za námahu. Výjimečná zkušenost Pavly Francové je toho důkazem. leden 2004 Text z katalogu Pavla Francová: Pastely. Šumperk, Galerie Jiřího Jílka, 7. 4.-2. 5. 2004 *** Pavla Francová: Pátrání po vidění Když očima nevidíš, ale vidíš, co oči nevidí, co vidíš? Barevný a tvarový svět, který člověku běžně není viditelný? Je tenhle tvůj svět stejně skutečný, jako ten smysly postižitelný? Jak se do toho prostoru dostáváš? Nakolik nás smysly vedou v poznávání, co je skutečné a co skutečné není, a co je vlastně ta "pravá" skutečnost? Slepota mne automaticky nutí počítat s tím, že z plnosti světa vnímám jenom útržky, výseče. Kdybych ty zlomky sbírala a přijímala jen pasivně, bez zařazování a vnitřního dotvářeni, tak ve vnímání a poznáváni světa kolem sebe nikdy nikam nedojdu, zůstanu z něho hodně zmatená. Někdy programově vypnu, a své vnímání nechám jen tak běžet. Vím ale, že v tom stavu nemohu žít trvale, strašně by mě to odřízlo od světa. Toho, co se mi přímým vnímáním nabízí, je velmi málo a je to velice neuspořádané a neucelené. Co je pro tebe aktivní a co pasivní vnímání? Při aktivním vnímání třídím to, co ke mně přichází přes smysly, na odpad a na vjemy, které mají pro mne sdělnou hodnotu - něco mi mohou napovědět o světě a lidech kolem mne, ale i o tom, co se děje se mnou. Kolem těchto vjemů je spousta otupujícího odpadu, balastu. Kdybych netřídila, mohla bych se v té záplavě utopit. Něco, co vnímáš jako skutečnost, je možná ve skutečnosti jenomtvoje iluze? Lze se zkoumáním smyslového posunout do mimosmyslového? Myslím, že tahle iluze vzniká z nánosů, z informačních šumů. Kdybychom dokázali odstranit nánosy, které vstupují mezi mne a vnímané... a jsou to třeba přejaté představy, výchova, společenská očekávání, ideologie... uviděli bychom svět reálněji, mnohem pravdivěji. Čím se ty nánosy odstraňují? Právě tím, jak se na svět díváš, jak ho pozoruješ, že si dáváš pochybovačné otázky. Je to dlouhodobá práce, nejde to rychle. Podle mne je to jediná možná cesta, jak tohoto cíle dosáhnout, spíše dosahovat. Každou věc, o kterou se začnu zajímat, chci objevit jen pro ni samotnou. Třeba - nespokojím se s tím, že sedím na židli, že je to židle, a dál není co řešit. Každá věc je něčím mimořádná, zajímá mě přijít na to, v čem je její mimořádnost. Těžko se to vysvětluje, prostě mě nikdy neomrzelo dotýkat se věcí, zkoumat je rukama. Nechci se spokojit s konstatováním: no jasně - kámen, stůl - dobře. Přes ruce chci sama poznat, jak je ten stůl krásný, nepravidelný a opotřebovaný, objevit ho úplně jakoby znovu, nezatíženě, bez filtru svých předchozích představ. Pořád tam cítím jakousi mezeru. Nakolik jsou oči důležité pro to, co chci poznat jako poznatelnou skutečnost, ke které mi ty oči stejně nepomůžou? Když tvořím s vyloučením očí, rozvíjím jiné schopnosti, které bych jinak nerozvinul. Kde je ta brána, kterou se vstupuje za smyslové vnímání? Kdy se mění iluze ve skutečnost a skutečnost v iluzi? Pro mne iluze nastává, když konkrétní vjem k sobě nenechám promluvit čistě, ale rovnou ho přeložím, interpretuji ho do svých vzorců. Je iluzorní slovo židle a židle sama je ta skutečnost? A nebo je i ta samotná židle iluzorní? Slovo židle je zkratka, zjednodušeni, abychom se vůbec domluvili. Je nejnižším možným společným jmenovatelem. Ale židle jako předmět je pro mne skutečností tehdy, když si ji připustím naplno, když se jí naplno otevřu a když si naplno přeji ji jako skutečnost poznávat. Z mnoha příběhů lidí, do kterých jsem kdy mohla nahlédnout, i z vlastního hledáni docházím k tomu, že nemá smysl pokoušet se o splynuti s celkem, dokud nejsem dostatečně"sebestředná"; to souvisí se sebepoznáváním. Co to znamená "dokud nejsem sebestředná"? Čím se to projevuje? Je mi uvnitř sebe dobře, sama v sobě se cítím bezpečně a můžu se tam i posilovat. Kde to je "uvnitř sebe"? V mém nitru. Kde je to? Někde v mé bytosti; je to místo, ze kterého se třeba modlím. Kdybych ho měla umístit, byla by to asi svislá osa vedoucí středem těla. Jak ale to místo nacházíš? Vidět není a přece existuje. Asi odezvou. Nevím, jak to říct, snad že cítím opravdovost, celistvost, když v něm jsem. Opravdu se mi to těžko vkládá do slov. Snad tam cítím i jistotu. Jak ho pozná ten, kdo ho nezná? Z mých slov si ho asi nepředstaví. Až tam bude, tak ho pozná. Rozhovor s Jiřím Jandou, 2004 Sochaři a malíři Jiřímu Jandovi za nechuť spokojit se s laciným děkuje Pavla. *** Pavla Francová * 19.ledna 1972 v Kraslicích (okres Sokolov) 1988-1992 reprezentace Československa na evropských a světových závodech zrakově postižených v kategorii B1 ženy - úplně nevidomé 1989 - Mistrovství Evropy v Curychu běh na 800 metrů - 1. místo plavání na 100 metrů prsa - 3. místo 1990 - Mistrovství světa v Assenu běh na 800, 1.500 a 3.000 metrů - 1. místa 1990-1995 bakalářské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (překladatelství-tlumočnictví, angličtina) 1991 - Mistrovství Evropy v Trentu běh na lyžích klasickou technikou na 5 a 15 kilometrů - 3. místa 1992 - Zimní paralympijské hry v Albertville běh na lyžích klasickou technikou na 5 kilometrů - 2. místo běh na lyžích klasickou technikou na 15 kilometrů - 3. místo 1992 - Letní paralympijské hry v Barceloně běh na 800 metrů - 3.místo běh na 1.500 a 3.000 metrů - 1. místo v běhu na 1.500 metrů vytvořila časem 5:08,03 paralympijský rekord v běhu na 3.000 metrů časem 11:07,65 světový rekord 1996-1998 magisterské studium na West Chester University of Pennsylvania v USA (poradenství, psychoterapie) Samostatné výstavy Pavla Francová: ...dotýkám se barev. Písek, Prácheňské muzeum, 27. 10.-2. 12. 2001 Pavla Francová: Pastely. Šumperk, Galerie Jiřího Jílka, 7. 4.-2. 5. 2004 Pavla Francová: Hmatové kresby a pastely. Olomouc, Galerie Caesar, 1. 6.-30. 6. 2004 Pavla Francová: Abeceda. Praha, Geofyzikální ústav AV ČR, 8. 9.-28. 10. 2004 Společné výstavy Nevídáno. Praha, Výstavní síň Vysoké školy uměleckoprůmyslové, 23. 9.-28. 9. 2002 Nevídáno. Praha, Galerie Oliva, 2. 10.-15. 10. 2002 Světy z pod rukou. Pavla Francová: Obrazy. Pavel Sláma: Keramické objekty. Praha, Galerie Oliva, 6. 1.-31. 1. 2004 Ilustrace Pavla Francová, Jan Jakeš, Miroslav Michálek: Nevídáno. Okamžik, Praha 2002 (kresba na obálce, 23 kreseb) Co vlastně ti nevidomí dělají? Okamžik, Praha 2003 (kresba na obálce, 15 kreseb) Pavla Francová: Hmatové kresby. Okamžik, Praha 2003 (soubor 16 barevných pohlednic) Každý běží svou míli. Okamžik, Praha 2004 (kresba na obálce, 8 kreseb) Pavla Francová: Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím. Okamžik, Praha 2004 (kresba na obálce) Miroslav Michálek: Nebojte se nevidomých! Od příležitostné pomoci k dobrovolnictví. Okamžik, Praha 2004 (kresba na obálce) Kresba Světlušky pro Nadační fond Českého rozhlasu, 2003 Vlastní texty Od dětství jsem ráda kreslila... Text k výstavě Pavla Francová: ...dotýkám se barev. Písek, Prácheňské muzeum, 2001 Přetištěno ve sborníku Nevídáno z výtvarné tvorby nevidomých. Okamžik, Praha 2002 V úžasu, Chvála pohybu. Pavla Francová, Jan Jakeš, Miroslav Michálek: Nevídáno. Okamžik, Praha 2002 Pavla Francová: Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím. Okamžik, Praha 2004 Rozhlas a televize Pavel Štingl: Cesta na Olymp, 1992 Hana Pinkavová: GEN (Galerie elity národa) - Pavla Valníčková. Česká televize (ČT2), 21. 12. 1993 Bronislava Janečková: Tmavomodrý svět Pavly Francové. Český rozhlas, 2000 Jiří Hůla: Barevná tma. Český rozhlas 3 - Vltava, 2002 Jana Klusáková: Pavla Francová, nevidomá malířka. Český rozhlas 1 - Radiožurnál, 6. 7. 2003 Pavel Štingl: Malování potmě. Česká televize (ČT2), 4. 9. 2003. Jiří Hůla: Soukromá tma (Pavla Francová, Miroslav Michálek, Jiří Mojžíšek). Český rozhlas 3 - Vltava, 14. 12. 2003 Literatura Miloš Jerie: "Rve se" na dráze i v životě. Rudé právo, 21. 12. 1990 Vladimír Kotlař: Barevný svět. Mladý svět 1990, č. 2 Petr Šimek: Barevný svět slepé atletky. Volno 1990 č. 36 Pavel Vitouš: Černý svět plný barev. Mladá fronta Dnes, 28. 7. 1990 Šárka Pitáková: Modrá neděle se zlatou Pavlou. Filip 1991, září, s. 18-19 Tomáš Čechtický: Pavla a dvě sudičky. Stadion 1992, č. 51., s. 8-9 Milan Flanderka: Pavla se tmy nebojí. Práce, 24. 12. 1992 Ivana Jakoubková: Nejhorší jsou černé brýle. Sport revue 1992, č. 23 Pavol Komár: Lámanie (vzťahových) bariér. Pravda, 21. 12. 1992 Pavel Kovář: Nevidí, ale nezlobí se... Reflex 1993, č. 41, obálka + s. 22-24 Jiří Hůla: Krása na dotek. Mladá fronta Dnes - víkend, 23. 12. 1993, s. 5 Eva Kubáňová: Zlatá Pavla. Muscle-fitness 1993, č. 1, s. 71 Roman Gallo, Tomáš Marek, Jan Lipold, Martin Komárek: GEN 100 Čechů dneška, 3.díl - 25 osobností GENu. Fischer, Praha 1995 Marcela Kašpárková: Tlustá čára paní Francové. Magazín MF Dnes 1996, č. 1, s. 20-22 Josef Smýkal: Tyflopedický lexikon jmenný. Slepecké muzeum, Brno 1998 Lenka Tomsová: Nevidět neznamená nežít. Fit Styl 1998, č. 10, s. 86-88 Marie Kulijevyčová: Jásavý pohled nevidoucích očí. Zdraví 2000, srpen, s. 50-51 Kdo je kdo, osobnosti české současnosti. Agentura KDO JE KDO, Praha 2002 Jiří Hůla: Barevné obrazy Pavly Francové. Týdeník Rozhlas 2002, č. 46, s. 3 Jiří Hůla: Vnitřní vidění vnímám jako veliký dar. Lidové noviny, 22. 7. 2002, s. 20 Jiří Hůla: Pavla Francová - Hmatové kresby. Pavla Francová: Hmatové kresby. Okamžik, Praha 2003 Miroslav Michálek: Pavla aneb Útěk ze škatulek. Pavla Francová: Hmatové kresby. Okamžik, Praha 2003 Všechno vnímám přes barvu (s výtvarnicí Pavlou Francovou hovoří Jiří Hůla). Revolver Revue 2004, č.54, s. 209-240 Miroslav Koval: Člověka posílí... Pavla Francová: Pastely. Šumperk, Galerie Jiřího Jílka, 2004, katalog *** Seznam reprodukovaných prací Lapač snů, 2001 hmatová kresba a rozmývaný pastel, 420x296 mm, s. 1 Šaty, 1984 kresba barevnými fixy, 286x208 mm, s. 2 a 3 Víly, 1985 kresba barevnými fixy, 286x201 mm, str. 4 a 5 Setkání se šamankou 2, 2003 kresba modrou propiskou, 297x500 mm, s. 7 V blízkosti Gauguina, 2001 hmatová kresba a pastel, 500x650 mm, s. 8-9 Blázen na horách, 1990 perforovaná fólie, 295x212 mm, s. 10 Norský les, 1990 perforovaná igelitová fólie, 212x295 mm, s. 11 Řekni, co vidíš, 1990 perforovaná igelitová fólie, 212x295 mm, s. 11 Plyšová inspirace, 2000 hmatová kresba a pastel, 210x296 mm, s. 12 Hojnost, 2001 hmatová kresba a pastel, 210x297 mm, s. 12 Síla autority, 2001 hmatová kresba a pastel, 210x297 mm, s. 13 Šnek Šimek, 2000 hmatová kresba a pastel, 211x296 mm, s. 13 Krajina telefonního čísla (pevná linka S. M.), 2003 hmatová kresba a pastel, 210x298 mm, s. 14 V objetí, 2001 hmatová kresba a pastel, 210x297 mm, s. 14 Vítr, 2001 hmatová kresba a pastel, 210x297 mm, s. 15 Radost tvořit, 2003 hmatová kresba a pastel, 210x297 mm, s. 15 Mapa (Něha, Vzdor, Neodpuštění, Zoufalství, Duše sopky, Soucítění, Bloudění, Zloba, Hravost), 2004 hmatová kresba a pastel, 9x(125x140 mm), s. 16 a 17 Princezna Kokosová skořápka, 2000 hmatová kresba a pastel, 198x218 mm, s. 18 Sama se sebou, 2000 hmatová kresba a pastel, 297x418 mm, s. 18 Volnost rozletu, 2000 hmatová kresba a pastel, 297x418 mm, s. 19 Kontrasty, 2003 hmatová kresba a pastel, 251x280 mm, s. 19 Sedm dní, 2001 hmatová kresba a pastel, 280x292 mm, s. 20 Divoká Šárka I, 2003 hmatová kresba a pastel, 298x500 mm, s. 20 Divoká Šárka II, 2003 hmatová kresba a pastel, 298x500 mm, s. 21 Dvanáct měsíců, 2003 hmatová kresba a pastel, 297x422 mm, s. 21 Jitka a Tomáš, 2003 hmatová kresba a pastel, 251x297 mm, s. 22 Před přečíslováním (pevná linka P. F.), 2000 hmatová kresba a pastel, 136x251 mm, s. 22 Telefonní číslo (mobil A. S.), 2002 hmatová kresba a pastel, 297x209 mm, s. 23 Abeceda, 2003-2004 hmatová kresba a pastel, 2003-2004, s. 24-25 Manuál k použití Abecedy, 2004 hmatová kresba a pastel, s. 25