Možná sdělení na podzim 2001 byla druhou společnou akcí Moravské galerie a Masarykovy univerzity v Brně; navázala na zkušenosti se zpřístupňováním expozice Od gotiky k renesanci r. 2000. Bezprostředním podmětem k této společné akci byl projekt hmatové edice české poezie, na který středisko Teiresiás získalo příspěvek Fondu pro rozvoj vysokých škol, a snaha pracovníků střediska Teiresiás angažovat do praktické knižní tvorby pro nevidomé čtenáře také tvůrce z okruhu brněnského Bienále užité grafiky. Další vývoj během r. 2001 vedl sice k osamostatnění obou projektů (koncepce výstavy Možná sdělení neumožňovala chápat vystavená díla jako prototypy užitných knihařských děl), středisko Teiresiás však se však podílelo na vzniku katalogu, na praktické organizaci celé výstavy v Moravské galerii, a stálo tak u zrodu stálé kolekce pro nevidomé a slabozraké, která z této výstavy vzešla. Pro dokumentaci publikujeme katalog výstavy – dvojdílné provedení černotisku a braillu graficky navržené Petrem Babákem bylo oceněno prestižní výtvarnou cenou.

Možná sdělení
Moravská galerie v Brně ve spolupráci se střediskem Teiresiás Masaryovy univerzity v Brně,
24. 10. 2001 – 30. 12. 2001
Pražákův palác v Brně

Autor koncepce a kurátor výstavy. Yvona Ferencová
Architekt výstavy: Emil Zavadil
Koncepce katalogu: Petr Babák, Yvona Ferencová, Hana Petlachová
Autoři textu: Hana Petlachová, Yvona Ferencová
Digitální zvukové záznamy: Hana Petlachová, Yvona Ferencová
Grafická úprava: Petr Babák
Redakce: Miroslava Pluháčková

Obsah:

Úvod Yvony Ferencové:

Čím více se snažíme vciťovat do světa lidí postižených vážnou poruchou zraku, tím víc si uvědomujeme, že se pohybujeme pouze v rovině dohadů a i přes všechny snahy o jeho pochopení zůstáváme na jeho okraji, omezeni svými vizuálními zkušenostmi. Nevíme, jak nevidomí vnímají okolní prostor, zbaveni možnosti vizuální korekce, odkázáni pouze na akustické a haptické vjemy, jak vnímají předměty, často omezeni fragmentárností vjemů, zbaveni možnosti vnímat celistvosti. Nemůžeme si být jisti, jak dalece jsou ti, kdo žádnou zrakovou zkušenost nemají, vůbec schopni vnímat okolní skutečnost ve shodě s námi. Vědomi si toho, že veškeré pokusy o simulaci podmínek přibližujících vidomým tento svět jsou nedostatečné, neboť nedokážeme eliminovat všechny předcházející vizuální informace a z nich vzešlé představy z našeho vědomí, stále hledáme spojnice mezi těmito v mnohém tak rozdílnými světy.

Jedním z podnětů vedoucích k těmto úvahám byl rozhovor s ředitelem Střediska pro pomoc nevidomým a slabozrakým studentům MU v Brně panem Petrem Peňázem o knihách tištěných v Brailleově bodovém systému. Knižní vazba, která podléhá výlučně funkčnímu hledisku, často poznamenaná jistou přezíravostí ze strany vidomých, je svou konstantní podobou nudným protějškem knih určených vidomým. Dalším úskalím spojeným s knihami tištěnými v Brailleově bodovém systému je v současné době pociťovaný odklon nevidomých od čtení knih způsobený postupným nahrazováním tohoto média zvukovými nahrávkami a digitálními záznamy.

Všechny tyto informace jsou pro člověka, který se často s lidmi nevidomými nesetkává nové a velmi překvapivé. Málokdo z vidomých zná Braille, málokdo viděl knihy jím tištěné, a pokud uvidí přebal z neupravené lepenky, je přinejmenším zaskočen. Oslovili jsme proto typografy a autory věnující se umělecké knižní vazbě a poprosili je o úpravu knih pro nevidomé. Ti pak na výstavě nazvané Možná sdělení představují knihu nejen jako komunikát, druh sdělení, ve své mnohotvárnosti i různosti pozic, ale zároveň jako jednu z forem volného umění existující o sobě a vně své užitné hodnoty. Poezie, slova a slovní obrazy, zde zároveň plní roli jistého výchozího bodu jako jednoho z možných prostředků sdělení.

Jistým předělem v koncepci výstavy bylo osobní setkání s panem Jiřím Kolářem. Básníkem, u něhož je hranice mezi slovem, slovním obrazem a jeho vizualizací tak nezřetelná, že prakticky každou jeho práci výtvarnou podvědomě vnímáme jako báseň. Slovo je v jeho dílech všude čitelné, ať již zašifrováno ve změti znaků jeho chiasmáží, či obnaženo v názvech obrazů vedoucí nás skryto jejich "četbou". Slova zcela plynule přecházejí do roviny jazyků bezejmenných, neakustických, roviny myšlenek, identifikovatelných objektů, obrazů. Vykročení za hranice slovního vyjádření směrem k uměleckým jazykům neslovesným se stalo zásadním posunem v koncepci výstavy.

Jiří Kolář byl také prvním z autorů, kteří darovali své dílo do nově vznikající Kolekce uměleckých děl pro nevidomé a slabozraké Moravské galerie v Brně. Jeho Hruška z roku 1960, pokryta útržky textu v Brailleově písmu, se stala základem kolekce, která bude i po skončení výstavy trvale umístěna v prostorách galerie. Její zpřístupnění nevidomým a slabozrakým návštěvníkům, umožní všem zájemcům soustředěné studium zde prezentovaných děl. Soubor v současné době obsahuje dvaatřicet artefaktů darovaných patnácti oslovenými autory, kteří je vytvořili buď zvlášť pro tuto výstavu nebo je vybrali ze svých prací dřívějších s ohledem na jejich současné určení. Každé z nich, jako autonomní nositel informací v sobě obsažených, vybaveno obrazy a jazyky, tvořícími svébytné symbolické systémy, se stává prostředníkem komunikace mezi autorem a divákem. Jsou sdělením v čistém bytí počitku.

Jestliže se v úvodu zamýšlíme nad nemožností plného postižení světa vnímaného nevidomými, jsme si zároveň vědomi vlivu mnoha shodných komunikačních prostředků sdělení a podobností při vnímání mnohovrstevných vjemů okolní skutečnosti, které naše světy sbližují. Autoři vystavených děl se snaží nalézt určitý druh jazyka, princip.…, který v některých případech sdělení přesáhne meze slova mluveného i psaného, jakožto pouze jednoho z možných prostředků sdělení a prostřednictvím haptických, akustických a vizuálních výpovědí překlene odlišnosti jindy oboustranně vnímané jinakosti.

Možná sdělení je hledáním východisek z uzavřenosti a do jisté míry také zdánlivým, chvilkovým popřením naší fatální odlišnosti. Její strategií je prolomení hranic naší rozdílnosti, nalezení vazeb a spojení v daném nekonečnu různic.

Úvod Hany Petlachové:

Pokud nekomunikujeme, žijeme v rozdělených světech. Rozmluva, sdělení nás spojuje, navazuje kontakt. Světy vidomého a nevidomého člověka jsou jistě odlišné a nemělo by smysl to zastírat, ale právě "rozhovor" je propojuje a dokáže rozdíl překlenout. V projektu Možná sdělení se prostředkem a rámcem komunikace stalo výtvarné umění. Jeho prostřednictvím komunikuje autor s těmi, kteří vnímají, a ti se zároveň setkávají kolem "centra", které vytváří umělecké dílo. Stejně důležité jako umělecké "sdělení" je v této situaci také "sdílení" - zřejmě nikoli sdílení totožné zkušenosti a porozumění, což není dáno jen různými smyslovými možnostmi vnímajících, ale hlavně sdílení stejného okamžiku a místa silného zážitku. Autoři, kteří se zapojili do projektu Možná sdělení určeného také nevidomým, vstoupili do situace, která je přivedla k promýšlení a zohledňování někdy spíše neuvědomělého, i když stále přítomného momentu sdělnosti uměleckého díla. Sdělení má v rámci komunikace svůj stejně důležitý protipól v "naslouchání". Zde to byla snaha vcítit se, pochopit a vyjít vstříc tím, že pro výstavu a sbírku byla vybrána nebo přímo vytvořena díla otevřená nejen vizuálnímu vnímání a přenášení informace.

Výtvarné umění je s vizualitou samozřejmě a obecně spojováno.Ta však není jeho jedinou a původní kvalitou, i když na ní bylo založeno jeho působení v dobách a pojetích, kdy se kladl důraz na nápodobu vnější skutečnosti malbou pomocí vytvoření optické iluze reálných věcí a jevů. Podstatou výtvarného umění v jeho počátcích však bylo zřejmě magické působení plností fyzické přítomnosti uměleckého artefaktu spíše než nehmotná vizualizace - pravěké malby v jeskyních byly těžko přístupné pro pozorování, idoly a masky jako součást rituálu byly také nošeny na těle a dotýkány. Slovo "mimesis" a od něj odvozený termín mimetická umění, mezi než patří i výtvarné umění, totiž původně spíše než nápodobu vnějšího vzhledu znamenalo "zpřítomnění" věcí, událostí a přírodních energií v jejich hmotné podobě haptické povahy, kdy bylo záměrem vyvolat k existenci spíše než vytvořit pouhý odraz klamající zrak.

Možnost vnímat výtvarné dílo také jinými smysly je tedy ve výtvarném umění trvale přítomná, ale ne vždy využívaná a zdůrazňovaná. Hmatovost se do výtvarného umění vrátila v okamžiku, kdy účinek díla přestal být založen na optické iluzi, která by byla překonáním určité distance a přímým kontaktem porušena. Moderní výtvarný artefakt se stal objektem - věcí, které je možno se dotknout, která není odleskem reality, ale novou skutečností o sobě, která má také hmotnou kvalitu materiálu a jeho struktury. Některé umělecké směry nebo individuální koncepce založené na výrazových možnostech hmoty barvy nebo plastického materiálu přímo využívají emocionálního působení hmatu ať už při tvorbě nebo vnímání díla. Naopak, jestliže se barvy a formy v moderním výtvarném umění nevážou již jen ke kvalitám viditelného světa, lze jim dávat i jiné abstraktnější vlastnosti - barva může mít svou vůni nebo hudební tón, tvary mají zvukovou rezonanci.

Zrakem vnímáme z odstupu, povrchově a pozorované dělíme na fragmenty, na které se v daném okamžiku zaměřujeme. Když se usiluje o celostnější a hlubší vjem, který ruší vědomí oddělenosti vnímatele a uměleckého díla, aktivují se také jiné smysly - sluch nebo i čich, např. v prostředí barokního chrámu nebo také při současných multimediálních instalacích otevírajících nové cesty vnímání.

Projekt Možná sdělení navazuje na tuto linii tím, že umožňuje širší, v jistém smyslu znovuobjevený přístup ke vnímání výtvarného díla, který tkví v přirozeném komplexním smyslovém zážitku. Znamená to, že svět výtvarného umění není uzavřen jinému než zrakovému vnímání, ale že naopak orientace na různé způsoby komunikace a rozšířenou smyslovou zkušenost by mohla být jednou z možností pro budoucí chápání výtvarného umění.

Když máte "zavřené" oči, může se stát, že zmlknete, protože se zdá, že mluvíte do prázdna, chybí-li zrakový kontakt a zpětná vazba s okolím. V této situaci jsou důležité signály z okolí, které obnovují spojení, navrací pocit jistoty a dávají možnost orientace v neznámu. Projekt Možná sdělení se pokouší být takovým "signálem".

Katalog vystavených děl:

Petr Babák (nar.1967)

Petr Babák se věnuje grafickému designu, jeho zásahem se obsah a forma knihy dostávají do vzájemného vztahu. To ho zřejmě nutí uvažovat také o její prázdné formě - knižní vazbě a papíru jako takovém. "Pěkné knihy" jsou ideální představou dokonalosti spočívající pouze ve vyvážených proporcích a perfektním provedení knižní vazby. Kniha-objekt nazvaná "Souboj s papírem" naznačuje, že papír není jen médiem přenosu textu, ale nese informaci sám v sobě, když je fyzicky poznamenán přítomností autora a jeho gesty, kterými je doprovázena tvůrčí činnost.

Václav Cigler (nar.1929)

Václav Cigler pracuje se sklem a vnímání jeho skleněných objektů si lze těžko představit bez možnosti sledovat efekty lomu světelných paprsků, zrcadlení nebo průhledů z odstupu a zrakem, kdy se sklo jeví jako nehmotná a nedotknutelná substance. Netušíme, že hmatem získáme představu objemu nebo vnitřního prostoru těchto objektů, i novou zkušenost povahy povrchu z hladkého i matovaného skla. Dotyk přenáší i chlad nebo teplo získané ze slunečního záření a snad i vnitřní energii ovlivněnou složením skleněné hmoty. Tak se dá pocítit oblost a žluté teplo proudící ze zárodečného "Vejce" nebo přitažlivost hlubiny "Studánky".

Eliška Čabalová (nar.1955)

Eliška Čabalová se při umělecké vazbě knih nebrání experimentu a kombinování různých materiálů, které vedou k přesahu ke knize objektu. Milostná báseň Karla Šiktance, kterou si zvolila pro projekt Možná sdělení, v ní spíše než vizuální obrazy probouzela mnoho hmatových a zvukových představ. Ty doslova vtělila do hmotné podoby knihy, neboť jejích desek potažených jemnou kůží a kožešinou se skutečně dotýkáme jako živé bytosti. Při hmatové četbě knihy se text střídá s materiály vloženými mezi stránky knihy, které hapticky a akusticky rozvíjí smysl veršů.

E-area, autorský tým projektu E-area: Federico Díaz (narozen 1971), Stanislav Veselý, Martin Ličko, Marcel Vojanec, Michal Cepka, Milan Guštar

Multimediální instalace týmu E-area nazvaná Generatrix použitím nejsoučasnějších technologií a důrazem na rozhodující roli vnímatele rozšiřuje hranice oblasti výtvarného umění směrem k propojení s vědou a stojí na konci postupné proměny chápání uměleckého díla, které se z hmotného artefaktu vznikajícího vůlí a zásahem autora mění ve virtuální objekt, jehož podoba je zároveň zásadně ovlivňována přítomností vnímatele. Počítačem generovaná forma přenášená projekcí reaguje na slovo - myšlenku vnímatele tím, že podle síly a zabarvení jeho hlasu mění svou barvu a tvar. Změny v tomto virtuálním světě pak zpětně ovlivňují lidský hlas snímaný a vysílaný reproduktory a tím také nevizuálním způsobem odráží tvar objektu a ovlivňují zvukovou orientaci v prostoru.

Daniel Hanzlík (nar.1970)

Daniel Hanzlík sleduje v umění řád, systém a geometrii, která ovšem není abstraktně vyspekulovaná, ale většinou odvozená z pozorovaných přírodních procesů a objektů. Je původně sklář, ale pracuje s různými technikami a médii (malba, objekt, instalace, fotografie, video) a svou myšlenku často rozvíjí v celém cyklu prací na určité téma. Objekt, který vytvořil pro výstavu Možná sdělení, nazval "Perla". Dokonalý pravidelný tvar "perly" (koule z pozrcadleného skla) je třeba hmatem hledat v chaosu zákrutů tvaru z dotykově odlišné hmoty - gumy, který může být modelem mušle, symbolu sluchu spojovaným s ženským principem přijímání a niternosti.

Jana Honecová (nar.1974)

Jana Honecová dává při typografických úpravách textu přednost čistému střídmému řešení, které ale zároveň zajímavě narušuje nečekaným detailem. Při úpravě veršů minimalistického básníka Roberta Laxe zdůraznila samotnou strukturu knihy - na hřbetě ponechala obnaženou její vazbu, barevně zvýraznila reliéf Braillova písma a v naprosto jednoduché typografii ukázala řád vizuálně vnímaného textu. Prvkem, který nečekaně vpadá do tohoto strohého pojetí, jsou listy s reliéfním tapetovým dekorem, které jako důvěrně známý prvek vymezují prostor našeho přebývání.

Dalibor Chatrný (nar.1925)

Chatrného série lepenek s plastickými znaky vznikla prorážením na sebe položených listů průbojníkem. V této technice se odráží něco z autorovy původní profese grafika, kdy je původní matrice otiskem v podstatě do nekonečna rozmnožována. V tomto případě je počet listů omezen velikostí energie úderu, který proniká papírem a zanechává plastickou stopu, informaci, která na spodních listech slábne. Vymizení stopy získává téměř existenciální podtext, na druhou stranu, pokud budeme sledovat systém uspořádání otvorů a jejich plastickou hodnotu, má tato prostorová grafika věcně experimentální charakter, protože zapadá do autorova konceptu zkoumání řádu ve výtvarné struktuře a vztahu obrazové plochy a prostoru.

Lubomír Jarcovják (nar.1962)

Lubomíra Jarcovjáka zajímá kniha jako prostorový objekt a koncept. Od knihy z autorského ručního papíru se dostal až ke knize z neobvyklého, pro něj však přitažlivého materiálu - z betonu. Podoba knihy je redukovaná, ale zůstávají její nejzákladnější znaky - masivní betonové desky, které chrání svůj obsah - jediný list volně vloženého autorského ručního papíru. Textem knihy zbavené písemného záznamu je textura povrchu knihy a informace vložená v materiálu - rozdílné povrchy vnější a vnitřní strany betonových desek, výrazná struktura papíru se zalisovanými předměty (provázek, kovová kolečka, kovový prstenec, tráva) a její otisk do betonu. Celou škálu vjemů vytváří také kombinace různých materiálů, které mají také rozdílné tepelné vlastnosti - chladný kov, překvapivě teplejší beton, měkký organický papír.

Olga Karlíková (nar.1923)

Dílo Olgy Karlíkové vzniká z velmi intenzivního vztahu ke krajině, Zemi, přírodě a jejím dějům. Propojení s přírodou se odehrává v obecnější rovině mimo rozmanitost viditelných jevů. Umělkyně hledá principy, základní struktury, řád a tuto podstatu koncentruje do minimalizovaného výtvarného znaku. K vyslovení osobní zkušenosti z pobytu v přírodě a k zachycení okamžiku propojení a pochopení nejlépe vyhovuje konceptuální metoda prostého záznamu. Olga Karlíková už více než třicet let vychází do krajiny v okolí Deštné a zaznamenává její zvuky - zpěv ptáků i žab. Vznikají kresby a obrazy, které rychlými rytmickými tahy a úhozy zaznamenávají výtrysk, stoupání a kolísání tónu i jeho intenzitu.

Jiří Kolář (nar.1914)

Umělecká tvorba Jiřího Koláře je trvale prostoupena poezií, i když od konce 50. let vstoupil tento básník na cestu experimentů, kdy zacházel se slovem jako s grafickým znakem a

postupně přešel od psané básně k poezii evidentní, konkrétní, ve které slovo nahradily útržky papíru s fragmenty textů nebo obrazů (chiasmáže, koláže) nebo věci samotné (uzlové básně, žiletkové básně, předmětné básně). Rozchod s přirozenou poezií byl dán také pocitem, že slova už nemohou odpovídajícím způsobem vyjádřit svět, ale o událostech a lidských osudech spíše než osoba básníka může svědčit přímo věc. Takovým svědkem básníkovy vzpomínky na dětství je i Hruška, plastová hruška pokrytá útržky textu v Braillově písmu (chiasmáží), které se vzájemně překrývají a vytvářejí nový rytmus a řád nezávislý na původním významu textu.

Miroslava a Lubomír Krupkovi (nar.1953)

Manželé Krupkovi se věnují umělecké knižní vazbě i tvorbě autorských knih, které vznikají v jejich dílně, počínaje ručním čerpáním papíru, přes sazbu, tisk až k vazbě, ve které zachovávají klasickou střídmou a čistou podobu. Ve své tvorbě jsou často inspirováni přírodními formami. Celokoženou vazbu básně Oldřicha Mikuláška "Agogh" akcentuje hmatově zajímavý jasanový špalík s přírodní strukturou a s titulem básně v Braillově písmu, který je zamýšlen jako záchytný bod pro četbu tíživého textu.

Dezider Thót-Monogramista T. D. (nar.1947)

Tvorba Monogramisty T. D. je spíše výtvarným uvažováním, které naplňuje určitý koncept. U série objektů vznikajících olepením povrchu dutých předmětů lepící páskou a sejmutím tohoto otisku je záměrem odhalit jejich vnitřní prázdný prostor, který je tím, co je zdůrazněno, co tvoří obsah a smysl jejich existence tak, jako je někdy vyprázdněnost tím jediným, co existuje mezi dvěma lidmi nebo tím, co dál zaslepeně vzýváme i po nepozorovaném vymizení jakéhokoli obsahu. Objekt monogramisty T. D. je schránkou prázdna, "pokožkou" nepřítomných předmětů (v tomto případě tykve a kbelíku) z papírové lepící pásky, která se nabízí k ohmatání. Jeho otevřená dutina se dotykem vyplňuje, prázdno pak dostává smysl.

Pavlína Nešporová (nar.1973)

Knihu-objekt Pavlíny Nešporové lze vnímat ve dvou rovinách - zrakem při sledování ilustrací Josefa Lady a hmatem při četbě jeho textu. Propojujícím momentem je dotykový vjem z netradiční vazby v tepelném textilním polštářku, který vyvolává atmosféru podporující působení slova a obrazu.

Petr Nikl (nar.1960)

Pro Petra Nikla je umění snem, slavností a dětsky vážnou hrou. Proto zcela samozřejmě přechází od malby, která je jádrem jeho tvorby, k jiným médiím - objektu, fotografii a divadelní performanci, kterými prostupuje několik stále se vracejících představ. Jednou z nich je i mnohoznačný symbol zvířete, často v podobě dětské hračky. Objevuje se i v objektu Pouzdérko, který vznikl volným kombinováním materiálově a hapticky zajímavých předmětů - plyšové hračky a gumového objektu.

Markéta Varádiová-Hanzlíková (nar.1973)

Nástěnné objekty - reliéfy, které autorka vytvořila v rámci projektu Možná sdělení, zapadají do její koncepce využívající elementárních geometrických tvarů, které však nejsou teoreticky konstruovány, ale spíše intuitivně voleny, aby vyhovovaly různým záměrům, např. sledování průsvitu různými materiály. Tento vizuální efekt nyní rozšířila také o haptický vjem. Jemná a pružná textilie, která tvoří plášť objektů, se poddává dotyku a změkčuje přísnost jednoduchého reliéfního tvaru a spolu s tepelným vyzařováním budí dojem tělesnosti této geometrické formy.


Naposledy aktualizováno: 31. 8. 2010
Masarykova univerzita

Obsah:


Základní informace

Naše služby

Ostatní informace

Jiné verze této stránky

Administrátor

Lukáš Másilko