TEIRESIÁS: 
Louis Braille a Paříž (2000)
Mezi 27. 5. a 1. 6. 2000 se středisko Teiresiás ujalo organizační stránky exkurze pro zrakově postižené pracovníky Slepeckého muzea v Brně (dnes Oddělení slepecké historie Technického muzea v Brně) do slepeckých institucí v Paříži. Účastníky této exkurze byli především PhDr. Josef Smýkal, bývalý ředitel internátní školy pro zrakově postižené v Brně, zakladatel brněnského Slepeckého muzea a jeho dlouholetý správce, dále paní Eliška Hluší, současná ředitelka muzea, a její manžel Zdeněk Hluší, pracovník muzea. Program obou skupin (Slepecké muzeum a Masarykova univerzita) nebyl zcela totožný. Z hlediska skupiny muzejnické se jevila jako velmi důležitá složka cesty návštěva v Muzeu Louise Braille v Coupvray (viz také anglickou verzi komentáře k výstavě zde). V zájmu Masarykovy univerzity naopak byla jednání na pařížském Ministerstvu školství a výzkumu o specifičnosti studijních programů a zkoušek nevidomých na vysokých školách a organizaci služeb pro zrakově postižené studenty. Věcí společného zájmu obou skupin byla pak jednání se zástupci Asociace Valentina Haüye, která je jistou obdobou české SONS (zahrnuje i vlastní muzeum, ale také vlastní knihovnu a tiskárnu) a se zástupci Národního ústavu mladých nevidomých, který přesnou obdobu v českých poměrech nemá: jde o výchovné a vzdělávací zařízení, které si lze představit jako souhrn pražské speciální základní školy, Deylovy konzervatoře a Gymnázia pro zrakově postiženou mládež a Knihovny a tiskárny K. E. Macana.
Association Valentin Haüy pour le bien des aveugles (Asociace Valentina Haüye pro pomoc nevidomým) není zdaleka nejstarší francouzskou institucí zajišťující pomoc nevidomým, ačkoliv nese jméno nejstaršího francouzského pedagoga nevidomých (Valentin Haüy žil v letech 1745-1822). Zatímco Národní ústav mladých nevidomých, jenž je skutečným dílem Valentina Haüye, má zakládací listinu z roku 1791 a státem postavenou budovu z r. 1839, Asociace byla založena až r. 1889 z iniciativy Maurice de la Sizeranne, jednoho z profesorů Národního ústavu. Jako dar získává v okamžiku svého vzniku od tehdejšího ředitele Národního ústavu Edgarda Guilbeaua muzejní sbírku předmětů vztahujících se k historii vzdělávání nevidomých – to je nejlepším dokladem toho, že v okamžiku vzniku spolu obě instituce nijak nesoupeřily a Asociace vznikala jako nástroj pro pomoc těm nevidomým, kteří nemohou být v péči Národního ústavu, protože u nich nejde o školní vzdělávání, ale o praktické zapojení do společenského a profesního života. Vzhledem k těsné spolupráci v době vzniku sousedí spolu obě instituce velmi těsně i fyzicky: jsou obě na jihozápadním okraji tzv. latinské čtvrti, mezi Lucemburskou zahradou a Invalidovnou na rohu boulevard des Invalides (z níž se vstupuje do Národního ústavu) a rue Duroc (kde je vstup do budov Asociace). Národní ústav sídlí v historické palácové budově obklopené zahradou a oddělené od okolního světa vysokou zdí; Asociaci patří řada modernějších budov postupně adaptovaných a propojovaných do labyrintu ne vždy přehledného.
Dnes je Asociace Valentina Haüye institucí svým způsobem dynamičtější nežli Národní ústav, protože rozsah jejích činností je velmi široký a především se obrací k mnohem širšímu publiku. Organizuje po celé Francii kurzy v tradičních povoláních nevidomý (masér a rehabilitační asistent, telekomunikační asistent, písař a sekretář, košíkář, restaurátor nábytku apod.), nabízí školení informatická (Klub informatiků) i akce sportovní a kulturní (Klub Maurice de la Sizeranne), zabývá se zprostředkováním práce a ubytování nevidomých, má impozantní prodejnu praktických pomůcek pro nevidomé (ceník psacích tabulek má kolem 30 různých položek, ceník holí přes 100), nabízí audiovizuální projekce (tj. filmové projekce akusticky doplněné tak, aby bylo mohl sledovat nevidomý) a velmi soustavně se angažuje v digitalizaci a tisku knih. Pokud jde o poslední aktivitu, stojí v našich poměrech za zmínku, že knihovna Asociace má 3100 titulů ve zvětšeném černotisku, 27000 hmatových titulů k prodeji a 93000 hmatových titulů k zapůjčení v knihovně s celkovým objemem 12,5 milionu stran (roční přírůstek 500 titulů), 6700 zvukových titulů k prodeji a 72000 zvukových titulů k zapůjčení v centrální knihovně i v provinčních pobočkách (roční přirůstek 130 titulů). Dramatický objemový rozdíl oproti situaci české stojí za zamyšlení, buďme však opatrní: úřední čísla leckdy klamou, a navíc není sporu o tom, že si Asociace vybírá k tisku a k nahrávkám spíše jednodušší, čistě beletristické a populární tituly, takže práce postupuje poměrně rychle. Záměrnou selekci snazších úkolů lze ilustrovat na tom, že na 12,5 milionu braillských stran připadá pouhých 7000 stran notového tisku. Za úvahu však nesporně stojí skutečnost, že objem braillské produkce je trojnásobný oproti produkci zvukové a prostá digitalizace testů distribuovaných ve formě textových souborů na disketách nebo po síti není předmětem zájmu. Francie má díky tomuto důrazu na hmatovou četbu lepší šanci se bránit negramotnosti moderní doby, kterou výpočetní technika u mnoha mladších lidí vyvolává.
Není celkem divu, že muzeum, jehož sbírky Asociace převzala původně od Národního ústavu a které v době vzniku bylo důležitou součástí její kulturní nabídky, není dnes při šíři zájmů, které Asociace má, v centru pozornosti. Paní Roy, která stojí v jeho čele, není profesí muzeolog ani historik, nýbrž psycholog, a faktografické erudici dr. Smýkala jako historika braillského tisku a slepeckého hnutí vůbec nebyla rozhodně schopna konkurovat. Je koneckonců také typické, že nejcennější exponáty muzea jsou ze samotných počátků slepeckého písemnictví, tedy Haüyovy publikace Notice historique sur l'institution des enfants aveugles (Historické poznámky k výchově nevidomých dětí, z roku 1781) a Essai sur l'éducation des aveugles (Esej o výchově nevidomých, z r. 1786), katechismus tištěný Haüyovou metodou, tedy v reliéfní latince, ukázky textů Barbiera de la Serre (tzv. noční písmo, první bodové písmo koncipované pro potřeby francouzské armády) a konečně nejstarší tituly Louise Braille, inspirované novinkou Barbierovou. Pozdější psací a tiskařské techniky z konce 19. a první poloviny 20. stol. jsou zastoupeny mnohem méně nebo vůbec. Ve vztahu k muzeu Asociace byla tedy česká muzejnická delegace velmi důstojným partnerem, její dary vítaným přínosem a celá návštěva oboustranně příjemným zážitkem.
Asociace Valentina Haüye zaměstnává ve svých asi 80 zařízeních po celé Francii kolem 200 zrakově postižených osob. Rozpočet této instituce činí přes půl miliardy francouzských franků (tedy kolem 3 miliard Kč). V jejím čele stojí prezident Patrick Champetier de Ribes, generálním sekretářem je Jean Désormeaux. K posouzení toho, co pro francouzské nevidomé Asociace vykonala a vykonává, nebyla česká delegace kompetentní. Jako skutečnost varovná se nám jevila nepřekonatelná bariéra, která dnes dělí Asociaci od Národního ústavu mladých nevidomých, ačkoliv jejich sídla jsou vzdálena sotva dvě stě metrů. V neoficiálních rozhovorech vyčítají zástupci Asociace Národnímu ústavu konzervativní postoje k výchově, uzavřenost, aristokratickou povýšenost, nedostatek snahy o integraci; ze strany Národního ústavu se objevuje jednak intuitivní snahy podceňovat Asociaci jako mnohem mladšího konkurenta s nedostatkem tradice, jednak výtka povrchního populistického přístupu, nedostatek zájmu o odborné vzdělávání, o odbornou literaturu a školství. Nazaujatý pozorovatel nepotvrdí v plném rozsahu ani jedno, ani druhé stanovisko, ale uvědomí si, že do sebe dobře zapadají a ilustrují rozdíly mezi oběma ústavy. Navštívit v jediném dni instituce obě se nám podařilo jen díky zprostředkovatelské roli třetích stran.
Středisko Teiresiás získalo od Asociace jednak katalog pomůcek pro nevidomé, které lze objednat v prodejně Asociace, jednak kompletní dokumentaci vztahující se k francouzské normě bodového písma pro literární, matematické, fyzikální a chemické texty, k plnopisu i zkratkopisu. To dává pracovníkům Masarykovy univerzity možnost tisknout francouzské publikace v souladu s normou, a také poskytnout potřebné školení nevidomým zájemcům o francouzštinu. Mezi objednanými publikacemi, které budou v brněnském univerzitním středisku k dispozici v nejbližší době, je také katalog zvukových knih v knihovně Asociace.
Institut national des jeunes aveugles (Národní ústav mladých nevidomých) je nejstarší vzdělávací institucí pro nevidomé ve Francii i na světě vůbec. Vznik ústavu je spjat právě s tím jménem, které dnes nese jeho největší konkurence, totiž se jménem Haüyovým. Zakladatel ústavu Valentin Haüy se narodil 13. listopadu 1745 ve velmi dobře situované rodině a studoval na pařížské Sorbonně klasickou filologii (latinu, starořečtinu, hebrejštinu), doplněnou o některé moderní jazyky (např. ruštinu). Roku 1771 na něj zapůsobilo hlubokým dojmem, když byl na pařížském tržišti Saint-Ovide (dnešní náměstí Concorde) svědkem reklamního triku pozůstávajícího v tom, že majitel kavárny nechal pro upoutání pozornosti vystupovat směšně kostýmované slepce z církveního útulku Quinze-Vingts. Znechucení nad touto scénou přinutilo Haüye zabývat se otázkou, jak těmto lidem dát k dispozici prostředek k získání větší důstojnosti a osobní nezávislosti a našel ho v systematickém vzdělávání: ujal se výchovy nevidomého Françoise Lesueura a začal tisknout jednoduché školní texty (např. katechismus) reliéfní latinkou. Tato metoda byla velmi náročná, protože Haüy vycházel z poměrně složitých dobových tvarů černotiskové latinky, jejichž hmatové rozeznávání bylo pro nevidomé obtížné a jehož tisk vyžadoval větší plochu než pozdější braillské písmo. Haüyovi výrazně pomáhalo jednak společenské postavení rodiny (bratr byl uznáváným členem Akademie věd, Haüy sám se díky svým filologickým znalostem pohyboval v nejvyšších společenských kruzích pařížské radnice, admirality a dvora), jednak inteligence zvoleného žáka: Lesueurovy schopnosti byly skutečně mimořádné. R. 1785 se z pověření Filantropické společnosti stává Haüy úředním vychovatelem zhruba desítky nevidomých a jeho činnost je bohatě dotována soukromými i královskými dary. Francouzská revoluce posunula iniciativu nečekaným směrem: aristokratický zdroj prostředků sice zanikl (dárci byli většinou v emigraci), ale revoluční stát pokládal Haüyovo úsilí za dobrou vizitku svých humanitních snah. Bývalý chráněnec královského dvora tak získává r. 1791 zakládací dekret od francouzského revolučního státu, čímž úředně vzniká Národní ústav mladých nevidomých. Složité politické i osobní peripetie vedly Haüye r. 1806 mimo ústav do Pruska a do Ruska, kde pomáhal organizovat vzdělávání nevidomých, aby se teprve r. 1817 vrátil do Paříže a byl – opět díky podpoře dobře situované rodiny – svědkem toho, že obnovené království se k jeho ústavu přiznalo (nejen změnou názvu na Královský ústav mladých nevidomých, ale hlavně obnovou dotací). R. 1821 pak dochází ke klíčové události v zaměření školy. Nicolas-Charles Barbier de la Serre, francouzský důstojník, který vytvořil písmo pro noční zápis (vlastně bodové písmo ve dvou sloupcích po 6 bodech, kterým se mohly zaznamenávat potmě slovní pokyny), získává oprávnění vyučovat v Královském ústavu – jeho posluchačem se tak stává i dvanáctiletý Louis Braille (žák ústavu od r. 1819). Když se zmiňovaného roku 1821 konala velká oslava na Haüovu počest, setkaly se na ní tři klíčové osobnosti dějiny slepeckého písemnictví: Haüy, Barbier i Braille. Nikdo z nich ovšem v tu chvíli netuší, že malý Braille vytvoří o několik let později adaptaci Barbierova bodového systému, jež postupně nahradí způsob tisku, který prosazoval Haüy. Valentin Haüy zemřel 18. března 1822 a byl pohřben na hřbitově Père-Lachaise.
Národní ústav mladých nevidomých vlastně nikdy úplně neztratil přízeň mocných tohoto světa, kterou mu byl schopen zajistit Haüy. Když podle rozhodnutí vlády z r. 1838 získal r. 1843 svou současnou budovu, reprezentační palác uprostřed zahrad se vchodem z bulváru des Invalides, šlo vlastně o úplně první stavbu na světě, která byla projektována a koncipována pro potřeby nevidomých. Louis Braille jako profesor ústavu právě v této budově umírá r. 1854 (je pohřben nejprve v rodném Coupvray a r. 1952 v pařížském Panthéonu). V budově ústavu také r. 1886 vzniká z iniciativy ředitele Edgarda Guilbeaua první slepecké muzeum, z iniciativy Maurice de la Sizeranne je zde pak r. 1889 založena Asociace Valentina Haüy s úkolem pečovat o nevidomé mimo ústav. Dodnes je nápadným rysem ústavu aristokratičnost. Od r. 1974 je podřízen francouzskému Ministerstvu zaměstnanosti a sociálních vztahů, a jak uvádí jeho současný ředitel Gérard Gonzalez, "ministerstvo si vždy přálo, abychom byli uprostřed všech francouzských vzdělávacích institucí pro zrakově postižené jakousi výkladní skříní toho, čeho je možné dosáhnout, a všemožně nás v tom podporovalo".
Ve své podstatě je Národní ústav internátní školou s celofrancouzskou působností. Zajišťuje vzdělání nevidomých od 1. ročníku základní školy (6 let) až po maturitu (18 let), přičemž hlavní směr vzdělávání se blíží české konzervatoři. K vyučovaným povinným předmětům tedy patří zpěv a hra na klavír, dále je jako druhý nástroj na výběr saxofon, trubka, kytara, bicí a varhany. Nejméně rok před maturitou se rozhoduje, zda žák má předpoklady k tomu, aby složil maturitní zkoušku. Pro ty, kteří takové předpoklady nemají, jsou připraveny praktičtěji zaměřené kurzy, které umožňují získat výuční list v obor ladič a opravář pian; stojí však za připomenutí, že uchazeči o tento výuční list stejně skládají zkoušky z matematiky, francouzštiny, angličtiny, informatiky, hry na nástroj a dějin hudby. Lze si z toho také udělat představu o tom, že skladba předmětů u maturitní zkoušky se spíše podobá českému gymnáziu nežli konzervatoři. Matematika je povinná, cizí jazyk se v souladu s francouzskými školními předpisy volí mezi angličtinou, španělštinou, němčinou, italštinou a arabštinou; samozřejmostí je znalost braillských plnopisných i zkratkopisných norem pro zápis zvoleného jazyka.
Předpokládaná intelektuální úroveň žáka je tedy vysoká a Národní ústav nemá v úmyslu stát se institucí lidovější. Pro české poměry stojí za připomenutí, že tento aristokratický ústav má velmi rezervovaný vztah k informatice – nepokládá ji za klíčové řešení, natož pak za všelék. Informatika je v souladu s francouzskými středoškolskými osnovami vyučována jako předmět, ale základním způsobem získávání informací je hmatová četba. K tomu účelu ústav zřídil samostatné Oddělení braillské transkripce a vydávání učebnic, jehož cílem je zajišťovat, aby všechny povinné předměty základního a středního vzdělávání byly pokryty potřebnými hmatovými učebnicemi, včetně biologie, fyziky, chemie a zeměpisných atlasů. Z pověření Ministerstva školství a výzkumu plní Národní ústav tento ediční úkol pro všechny francouzské školy. Další z ústavních oddělení – Oddělení informatiky a výzkumu – je určeno k tomu, aby zajišťovalo znalost informačních technologií a přístup k Internetu, avšak ředitel ústavu výslovně připomíná, že interní zásadou je nedovolit, aby k informačním technologím měl přístup student, který nezvládá technologie tradiční, to jest: není dosud schopen plynule číst a psát braillský text. Odkaz Louise Braille střeží tedy Národní ústav velmi žárlivě (možná o to horlivěji, že se Brailleův systém na jeho půdě prosazoval v 19. století jen pomalu a nesnadno). Tato ústavní politika evidentně předpokládá, že žák musí mít k dispozici všechny potřebné informace v braillském vydání. Oddělení dokumentace a informací se staví k této otázce tak, že úkol je v zásadě vyřešen, jinými slovy, že by žák v průběhu základního a středního vzdělávání v zásadě neměl narážet na to, že potřebný učební text nebo text povinné četby nenajde v hmatovém výtisku v ústavní knihovně. Technik ústavní tiskárny a knihvazárny nám také potvrdil, že s braillskými učebnicemi nezachází jako se vzácností: většina z nich je vázána do lepené brožované vazby, která se ničím neliší od běžných černotiskových skript nebo paperbacků. Pokud se tato vazba náležitým (nebo také nenáležitým) zacházením rozpadne, odběhne si žák o přestávce do tiskárny, aby si dal knihu na počkání znovu vytisknout. Pokud jde o umělecké vzdělání, jsou tradicí školy veřejné koncerty: konají se v bývalé školní kapli (sál Andrého Marchala) každé úterý ve 12.30 a jsou pro veřejnost zdarma. Kromě toho se žáci mohou věnovat divadlu, sochařství a malířství. Sportovní výchova zahrnuje jógu, judo, plavání, košíkovou, jízdu na koni, lukostřelbu, horolezectví a řecko-římský zápas.
Až potud by se zdálo, že čeští žáci pražské Deylovy konzervatoře nebo Gymnázia pro zrakově postiženou mládež mají francouzským co závidět. Pokud jde o praxi, není sice vyloučeno, že by se toto zdání potvrdilo (především objem dostupných braillských tisků je nesrovnatelný), právě tak ale není vyloučeno, že by se poměry ukázaly zblízka jako dobře srovnatelné. Například pokud jde o techniku přepisu, sazby a tisku učebnic, nelze najít při detailním zkoumání podstatný rozdíl mezi technikou používanou v Knihovně a tiskárně K. E. Macana v Krakovské a technikou Národního ústavu v Paříži. Oproti praxi brněnského univerzitního střediska Teiresiás je tu rozdíl objemový a rychlostní (daný například už tím, že tiskařským strojem je Braillo, nikoliv Index Everest), a také tím, že každý text prochází korekturou nevidomého. Důležité bylo pro nás zjištění, že ani na francouzské půdě se v těchto případech nepoužívá automatická konverze některého černotiskového tiskového formátu a že tedy sazba postupuje poměrně pomalu. Také o kodifikačních příručkách hmatového písma lze říci, že jsou na srovnatelné nebo dokonce horší úrovni, nežli je česká kodifikační příručka dr. Gonzúrové. Celkový objem textů v ústavní knihovně také co do počtu nesnese srovnání s knihovnou Asociace Valentina Haüye – zde se počítají tituly ve stovkách, nanejvýše v tisících. Ostatně i celý ústav slouží velmi úzkému okruhu zrakově postižených: počet žáků se pohybuje mezi 150 a 170, a ústav má tedy méně studentů, než má Asociace trvale zaměstnaných zrakově postižených pracovníků ve svých pobočkách.
Jak je zřejmé z popisu, je Národní ústav typickou speciální školou pro nevidomé; fakt, že součástí školy je internát, pochopitelně nenutí rodiče, aby dítě internátu svěřovali, pokud jsou jeho ubytování a soukromou výchovu schopni zajistit sami. Vztah ústavu k integrační vzdělávací politice je řekněme dohlížitelský (tj. pokládá se za garanta a kontrolora toho, že vzdělání v integraci nepovede k zanedbávání specifických technik zrakově postižených). Ústav má jednak vlastní předškolní poradnu, jednak integrační středisko. Úkolem integračního střediska je uzavírat smlouvy s běžnými školami, které jsou ochotny nevidomé vzdělávat, o rozdělení výchovných a vzdělávacích povinností mezi přijímající školní ústav a Národní ústav nevidomých. Je tedy možná taková kombinace, že student navštěvuje některé z běžných pařížských gymnázií a na Národním ústavu je ubytován, tráví tam svůj volný čas a využívá tamní knihovny a podobných speciálních služeb. Osobně pokládám existenci podobné smlouvy za užitečnou garanci toho, že například znalost braillských pravopisných norem pro jednotlivé vědní obory a jednotlivé jazyky se nestane v průběhu integrovaného vzdělávání čistě soukromou záležitostí studenta. Ve věku dospívání student velmi snadno podlehne iluzi, že tyto znalosti nejsou důležité, jestliže na ně škola trvale nedohlíží, a dohlížet na ně může jen specializovaný personál.
Aristokratický postoj školy je zřejmý také z její uzavřenosti a pečlivého respektování společenských protokolů. Návštěvu české delegace se mi podařilo dohodnout na základě doporučení třetí strany, tématicky bylo třeba návštěvu předem vymezit, a během pobytu v ústavu se střídaly audience u zástupců školy (ředitel Gérard Gonzalez, výchovný poradce ředitele Michel Tessier) a jejích jednotlivých oddělení s minutovou přesností (vedoucí Oddělení dokumentace Zoubeďda Moulfi atd.). Vzhledem k tomuto charakteru školy je nápadný rozdíl mezi Národním ústavem a otevřenější Asociací Valentina Haüye. Zeď mezi původně partnerskými ústavy je dnes obtížně překonatelná a žádat pracovníky jednoho, aby svou práci charakterizovali srovnáním s prací druhého, naráží na neporozumění. Národní ústav, který kdysi předal své muzejní sbírky Asociaci, si postupně znovu buduje vlastní muzeum; proniknout do něj se nám však nepodařilo ani na doporučení ředitele ústavu.
Nelze se také divit, že se v rozhovorech se zástupci školy objevuje jako bolestné téma vymezení kompetencí vůči vysokým školám. Národní ústav totiž, jak bylo řečeno, nespadá do přímé kompetence Ministerstva školství a výzkumu a nemá vůči vysokým školám pravomoci srovnatelné s těmi, které mu zaručují kontrolu nad integrovaným studiem na školách středních. Vysoké školství je tedy výhradně integrované; těžko tomu ostatně může být jinak, a Národní ústav tak ztrácí kontrolu nad studentem, který odchází na vysokou školu. Příznačné je, že tuto skutečnost pociťuje ředitelství ústavu jako problematickou, zatímco běžné střední školy si vůči svým absolventům a vůči vysokým školám podobné pravomoci nenárokují. Je z toho zřejmé, že kontrolní a dozorčí roli vnímají zástupci Národního ústavu jako sobě přirozenou.
Při jednání se zástupci Odboru vysokých škol Ministerstva národního školství a výzkumu, kterých se z francouzské strany se jednání účastnil zástupce ředitele odboru Patrick Levy a inspektorka regionálního vysokého školství Michelle Palauqui, se potvrdilo, že Francie nemá centrálně vymezené podmínky studia nevidomých na vysokých školách. Stejně jako v jiných zemích západní Evropy nebo severní Ameriky existuje síť vysokoškolských servisních pracovišť (Středisko Teiresiás získalo kompletní aktuální adresář těchto pracovišť a jednotlivců zodpovědných ministerstvu školství za průchodnost studia pro zdravotně postižené); ta jsou ovšem pověřena péčí o zdravotně postižené obecně a velmi obecně jsou proto formulována také centrální doporučení ministerstva. Přesto platí, že existující ministerské vyhlášky, které stanoví, jaké adaptace zkoušek pokládá ministr za legitimní a jaké nikoli, by byly zřetelným krokem vpřed v českých poměrech, kde jedinou platnou zásadou je, že co si kdo dohodne, to má. Znění francouzských vysokoškolských předpisů jsou ve Středisku Teiresiás k dispozici a výsledkem jeho adaptace na české vysokoškolské podmínky je směrnice rektora Masarykovy univerzity o studiu osob se specifickými nároky.
English