Středisko Teiresiás

Že je znakový jazyk přirozeným komunikačním prostředkem neslyšících, to asi není třeba připomínat. Že Středisko Teiresiás tento fakt bere jako samozřejmost, o tom napovídá i rozsah garantovaných tlumočnických služeb pro neslyšící studenty Masarykovy univerzity. Na druhou stranu také zvládnutí písemné českého komunikace u neslyšících studentů je jedním ze základních cílů, které si Středisko Teiresiás stanovilo. Pro mnoho neslyšících studentů je totiž čeština cizím jazykem. Na druhou stranu je čeština ve většině předmětů na MU jazykem vyučovacím (i většina studijních materiálů je právě v tomto jazyce) a je to prozatím jediný jazyk, v němž i neslyšící sami mohou zapisovat své texty. Zvládnutí českého jazyka na dostatečné úrovni je u neslyšících úkol nesnadný, ovšem paralelní uplatnění znakového jazyka a češtiny může ke zvýšení kompetencí v českém jazyce napomoci. A právě takové záměry jsou sledovány např. návštěvou divadelního představení Jonathan Livingston Racek, které neslyšící studenti MU shlédli v Malém Nosticově divadle v Praze ve čtvrtek 15. října 2007.

Jedná se o další představení, které vzniklo v rámci aktivit České komory tlumočníků znakového jazyka. Známá novela Richarda Davida Bacha o svobodě (vydaná anglicky roku 1970) se dočkala režijního zpracování Jaroslava Duška, který se inspiroval poetičností a vzletností znakového jazyka a postavil hru na neslyšících interpretech. A tak plně porozumět tomuto představení znamená rozumět jazyku, ve kterém je sdělováno. Rozumět jednotlivým českým slovům je o hodně méně než rozumět českému jazyku a tomu, co je jím sdělováno. A stejně tak rozumět jednotlivým znakům je něco jiného než rozumět znakovému jazyku.

Poetický komorní příběh podaný ve znakovém jazyce třemi neslyšícími herečkami a zároveň pro slyšící předčítaný z knihy (Hronův český překlad z roku 1984) za doprovodu živé klavírní hudby jistě zaujal nejenom neslyšící diváky. Originálním způsobem pojaté divadelní představení mělo své kouzlo, i přes značný handicap, jakým byla nepřítomnost osvětlovače zrovna na představení, jehož se studenti MU zúčastnili. Precizní převyprávění ve znakovém jazyce zcela vtáhlo do děje a navodilo atmosféru, jako by divák byl jeho přímým aktérem, jedním z hejna r/Racků (a není tomu tak?). Nechyběly úsměvné okamžiky v podání ve znakovém jazyce, kterým se zasmáli také slyšící diváci. Pohlazením po duši bylo toto představení nejenom pro ty, kdo již příběh znali, ale také pro ty, kdo se s ním seznamovali právě prostřednictvím znakového jazyka poprvé. Příběh Jonathana Livingstona Racka sám o sobě jenom zastupuje příběh skutečný, příběhu o dosahování vytčených cílů a překonání sebe sama, příběhu o hranicích, které jsou tam, kde si je sami stanovíme. A snad ani tato myšlenka neslyšícím divákům neunikla.

Další informace na webových stránkách České komory tlumočníků znakového jazyka.

Alexandr Zvonek